Dlouhověkost ve sportu? Základ se musí položit už v dětství, říká fyzioterapeutka Nikola Javůrková

David Jahoda
O L O M O U C – Mnoho lidí s údivem sleduje sportovce jako jsou hokejista Jaromír Jágr, norský biatlonista Ole Einar Bjørndalen či vodní slalomářka Štěpánku Hilgertová. Všichni mají jedno společné – udržují se ve svém sportu na vrcholové úrovni ve věku, kdy si jiní už užívají „sportovní penze“. Odpovědi na otázky, které souvisí s dlouhověkostí ve sportu, jsme se snažili najít s fyzioterapeutkou olomouckých hokejistů Nikolou Javůrkovou. Ta říká, že se hodně věcí v dospělosti odvíjí od toho, jaký základ má sportovec už jako dítě. Pokud má od začátku špatné návyky, je problém.

Někteří sportovci dokážou vydržet na vrcholové úrovni o dost déle než ostatní. Dá se globálně říct, zda a co jim k tomu kromě zdraví samotného pomáhá?
Velmi důležité je začít s poctivou péčí o své tělo už v mládí. Často spolupracuji s mladými sportovci, kteří třeba ve dvanácti letech trénují dvakrát denně, k tomu mají školu a jsou ze všeho vyčerpaní. Vůbec se v tomto věku neřeší regenerace. Někteří trénují pětkrát týdně a k tomu mají o víkendu závody. A pokud si na tohle tělo zvykne už v dětství, vytvoří si určité špatné stereotypy, které se v pozdějším věku už velice špatně přebudovávají.

Lze tedy jako hlavní klíč k dlouhodobému sportování považovat regeneraci?
Je to jedna z důležitých věcí. Zásadní je začít se zabudováním správných pohybových stereotypů během sportovní aktivity již v dětství.

Jak je regenerace důležitá v období, kdy jsou sportovci zhruba ve středním věku 25 až 30 let?
Je hodně důležitá, musí ji, ale také doplňovat vhodná strava. Důležitou roli hraje i psychika a samotný trénink.

Co třeba důkladné rozcvičení? Může sportovci prodloužit kariéru?
Je to hodně individuální, a to nejen co se týká rozcvičování. Nyní se pohybuji zejména v hokejovém prostředí. Hokej je kolektivní sport a u takových je to s individuálním přístupem dost složité. Během tréninků pracuje zhruba dvacet kluků úplně stejně, a to bez ohledu na konstituci, kondici a problematické partie. Každý by potřeboval „zamakat" na něčem jiném. Funguje to tedy asi tak, že konkrétní hráč poté cvičí, „co potřebuje", až během odpoledne. A záleží právě na tom, jestli je to ten typ, co dře, lpí na těchto maličkostech a jde do posilovny, nebo ten, co si řekne, že to půjde i bez toho.

Do jaké míry ovlivňuje dlouhověkost ve sportu genetika?
Genetika má výrazný vliv. Znovu zde, ale narážíme na dětství. Stejně tak jako je důležité vyhýbat se v dětství různým špatným návykům, tak už na začátku je možné poznat, zda dítě má na daný sport předpoklady a talent. Což s dlouhověkostí pochopitelně taky souvisí.

Ve sportu jsou různé osoby, kteří se oproti jiným svým věkem vymykají. Ať už je to třeba Jaromír Jágr v hokeji, nebo Ole Einar Bjørndalen v biatlonu. Proč dokážou patřit mezi nejlepší i dlouho po čtyřicítce a jiní končí třeba ještě před svými 35. narozeninami?
Podstatnou roli v tom určitě hrají již zmíněné faktory jako genetika a talent. Je to ale také o tom, jak dobře se dokáží vcítit do pohybu a pracovat se svým tělem. Někde jsem slyšela, že pokud Jágrovi dáte o dva gramy těžší hokejku, pozná to.

Měla by se hledat příčina daného zranění. Operace je jen krátkodobé vyřešení problému

Je v tomhle Jaromír Jágr výjimečný, nebo je takových hokejistů víc?
Není sám, hráčů, kteří poznají sebemenší maličkost, je víc. Ale znovu, jsou to věci, které by se měly řešit už v dětství. Nedávno jsem viděla snímek, který prezentoval pan profesor Pavel Kolář (známý český fyzioterapeut – pozn. red.), kde bylo asi tříleté dítě, které napodobuje golfový odpal. Vedle něj měl druhý snímek, kde bylo stejné dítě vyfoceno v dospělosti při golfovém odpalu. Pohyb zachycený na obou obrázcích byl prakticky úplně stejný. Dá se tedy říct, že už ve třech letech se dalo předpokládat, že bude na golf dobrý.

Dá se vyhledat nějaký společný jev, který by hráče na sklonku kariéry trápil?
Nemyslím si. Je to opravdu hodně individuální. Já vidím problém v jedné věci, kterou uvedu na příkladu: hokejista si poraní v kolenu meniskus, což se následně vyřeší operací. Bohužel se ale většinou neřeší důvod, proč si zranil právě meniskus. Chtělo by to nějaké detailnější sledování. Třeba natočit, jak daný hráč střílí, bruslí, atd. Poté by se dalo něco vysledovat a provést nějakou změnu. V opačném případě provádí sedm dní v týdnu ty stejné pohybové stereotypy, a tělo se opotřebovává. Máme tu hráče, který měl už dvakrát operované obě kolena a je dost pravděpodobné, že s nimi bude mít problémy dál a dál. Pokud se tedy něco nezmění.

A měnit něco u sportovce třeba ve třiceti letech je zřejmě hodně těžký úkol…
Ano, to je. V takovém případě by totiž dost hráčů například zpomalilo nebo mělo menší sílu při střele. Možná, že by se i po změně zafixovaných pohybových stereotypů dokázal vrátil na tu TOP úroveň, nějakou dobu, třeba i dva, nebo tři roky, by to ale trvalo. A to si nemůže nikdo dovolit. Proto je důležité začít „správně" už jako dítě.

Zajímá mě ještě jedna věc. Velkými fenomény v Česku jsou fotbal a hokej. Je pravidlem, že hokejisté vydrží hrát v průměru déle než fotbalisté. Jaké jsou hlavní důvody?
Ve fotbale běháte po hřišti 90 minut, zatímco v hokeji střídáte třeba po 40 vteřinách na ledě. Je to rychlý nástup, ale na druhou stranu máte za chvíli zase pauzu na oddych. U hokejisty tedy metabolismus musí pracovat úplně jinak než u fotbalisty, který musí vydržet celých 90 minut běhat na hřišti tam a zpátky.