Návrat do minulosti: 1955 - 1965 očima Karla Duba

Zuzana Spurná
O L O M O U C – Protože olomoucký klub v letošním roce slaví 60. výročí od svého vzniku, rozhodli jsme se trochu pátrat v minulosti. S bývalými hráči Olomouce se ohlédneme za tím, jak si klub vedl, a to vždy po desetiletích. Jako prvního jsme vyzpovídali Karla Duba, který v Olomouci začínal v šestnácti letech. Bývalý útočník je zároveň odchovancem Hanáků a pamatuje si ještě Křídla vlasti. Ani po více než čtyřiceti letech od ukončení olomouckého angažmá na klub nezanevřel a vrátil se jako kustod k A týmu. U toho působí už dva roky. Jak ale vzpomíná na sezóny 1955 - 1965?

Kdy a jak jste se dostal k hokeji? Jaké byly vaše začátky?
Jak jsem se dostal k hokeji? Na veřejném bruslení. Tehdy nic jiného nebylo. A protože to bývalo po tréninku mužstva, tak si nás všimli kluci, kteří šli z tréninku, protože jsme dobře bruslili. Pozvali nás na trénink a my v dorostu začali s hokejem. Bylo to asi v roce 1955 a nám bylo zhruba 15. Tehdy končila Křídla vlasti. Někteří kluci, jako Novotný, Dosedla, Buriánek, brankář Vacek nebo Tesařík, tu zůstali, a pak se to spojilo s Velkou Bystřicí, která hrála tehdy dole.

Moravia Mariánské Údolí nabrala kluky z Bystřice i Křídel vlasti a vznikl celkem slušný oddíl, protože kluci „Křídláci“ hrávali ligu. Hned se postoupilo do tehdejší druhé ligy, což je jako dnešní první liga, a hrálo se to velice dlouho. Tehdy se vracel z vězení Gustav Bubník, což byl jeden z kluků, které zavřeli v roce 1948. Nesměl hrát první ligu, tak ho zlákali do Moravie pracovat a já hrál i s ním.

Co na to, že je z vás najednou v 16 letech hokejista, říkali rodiče?
Samozřejmě měli radost. Já v té době skončil základní školu a šel jsem studovat strojní průmyslovku. Člověk už byl trochu rozumnější a i rodiče to brali jinak. Otec hokeji fandil a právě s ním jsem jako malý začal na hokej chodit. V Olomouci tehdy hrál Prostějov, protože neměli kluziště. Pamatuju si z té doby třeba Lolka Cetkovského, který nás pak trénoval.

V jaké výstroji se tehdy hrálo?
Výstroj, ve které se tehdy hrálo, je pro normálního člověka nepředstavitelná. V Křídlech Vlasti jim dělali chrániče armádní pracovníci, jenže to byl filc a hliníkové obruby. My, kteří jsme hráli tady, jsme měli něco jako fotbalové chrániče. A hokejky? To se vůbec nedá srovnávat! Sice stály asi třicet nebo čtyřicet korun, ale byla to hrozná kopyta. S některými se vůbec nedalo hrát, ale jen se s nimi ohánět, s některými ano. Když se časem začaly dovážet hole ze světa, začalo se to kopírovat a už to nějakou úroveň mělo. A bruslařské boty? To byly obyčejné kožené kotníčkové boty. Když člověk dostal do nohy, nesměl to vyzout, protože pak byl na čtrnáct dní mimo.

Pamatujete si nějaké vážnější zranění?
Určitě! Samozřejmě byly takové ty tržné rány, ale i zranění, která vznikla tím, že jsme neměli helmy. Nebo přeražené prsty. Když jsme hráli v Bratislavě na Slovanu, jeden z obránců mě napíchl do krku, já spadl, praštil se hlavou o led a měl jsem otřes mozku. Týden jsem strávil v nemocnici v Bratislavě. Karel Škarků dostal v jednom zápase pukem a přišel o oko. Hra byla daleko surovější, než je teď. Tehdy nám taky nikdo neřekl, jak máme trénovat, ani doktoři u týmu neexistovali.

Jak vlastně tehdy probíhaly tréninky?
Spočívalo to v tom, že jsme chodili běhat, někteří jezdili na kole a já chodil do Dukly Olomouc ke vzpěračům. Fyzička byla dobrá, ale nebylo to to pravé ořechové, nebylo to tak taktické jako teď. Hrálo se podstatně pomaleji. Pamatuju si na dobu, kdy nám zakazovali během tréninků i zápasů pít.

V zimě nám na střídačce sněžilo za krk

Dal se tehdy hokej skloubit s prací?
Tehdy to bylo jednoduché. Všichni jsme byli zaměstnaní a třeba od šesti do půl osmé chodili na trénink. O půl deváté jsme jeli do práce. Když ho někdo nestihl, jel v deset hodin vlak. Do půl třetí se pracovalo. Ti, kteří to brali vážněji, pak šli odpoledne sami trénovat, většinou běhat. Jinak to bylo takové chaotické.

Hrálo se na nezastřešeném zimáku, jak těžké to bylo, když například pršelo?
I tak se muselo hrát. Lidi byli pod střechou, ale my to měli trochu jinak. Střídačky byly minimálně tři metry od mantinelu, takže jsme měli dost prostoru, jenže nám pršelo na hlavu. Byli jsme strašně promočení. V zimě to bylo šílené. Chodili jsme po břečce na střídačku a na krk nám padal studený sníh.

Během jednoho zápasu na stadionu spadla tribuna, jak se to stalo?
Dělala se rekonstrukce a na straně u Slovanského domu se dělaly výkopy. Všechno to tu bylo dřevěné a staré. Na Prostějov, Zlín nebo Vítkovice chodil plný dům, takže čtyři a půl nebo pět tisíc lidí, takže tribuna dostala zabrat. Stalo se to před zápasem a zraněné nám nosili do šatny. Ta tehdy byla zhruba v místech, kde mají kabinu hosté. Bylo tam plno zraněných, leželi na zemi, na lavicích, všude. Pamatuju si to jako dnes.

Jak si tehdy tým vedl?
Byli jsme docela dobrý mančaft. Každý rok jsme končili asi do čtvrtého místa. Jednou jsme hráli o postup do první ligy se Zlínem, ale prohráli jsme venku i doma. Hrávalo se asi čtyřikrát do měsíce a nikdy jsme nevyhráli všechny čtyři, ale třeba tři. Měli jsme za to zhruba devadesát korun za vyhraný zápas.

Jak velká byla návštěvnost?
Lidí chodilo hodně. Když se hrálo třeba s Hodonínem, bylo tu asi 2 500 fanoušků, ale když přijely Vítkovice, hrálo se proti Zlínu nebo Prostějovu nebo Žilině, Bratislavě a Prešovu bylo tu kolem čtyř tisíc lidí. Bylo to takové domácké. Tehdy to bylo na amatérské úrovni a my se hokejem bavili. Lidi se k nám ale chovali velice hezky. Město bylo podstatně menší a fanoušci se scházeli na náměstí.

Proč jste se rozhodl vrátit k hokeji jako kustod?
Já na hokej nikdy nezanevřel, chodil jsem pořád. Tady jsem skončil ve 32 letech, protože už jsem byl teoreticky starý, i když fyzicky jsem na tom byl dobře. Tehdy se ale preferovalo, že budou hrát mladí. Ze dne na den jsem pak odešel do Přerova, kde jsem hrál dalších šest let. Chodil jsem pak na hokej sem, kde jsem se seznámil s Petrem Fialou. Jsme celkem přátelé, chodili jsme třeba jednou za měsíc na večeři nebo i se synem na pivo. S Jirkou Dopitou mě pak požádali, jestli bych nechtěl dělat kustoda. Trochu jsem se toho bál, protože jsem věděl, jak časově náročné to je. Jenže přišly moje děti s tím, ať to zkusím, že to bude bezva. Kvůli Petrovi Fialovi a Jirkovi Dopitovi jsem to nakonec vzal.