Půjdeme trpělivě den po dni. Uvidíme, jak dlouho cesta potrvá a kam nás zavede, říká nový trenér juniorů Lukáš Majer

V posledních dvou sezonách jsi působil v nedalekém Prostějově u A-týmu. Co bylo hlavním motivem vrátit se k mládeži?
V Prostějově jsem skončil někdy v polovině února a dost jsem přemýšlel, jaké dveře otevřít a na jakou cestu se vydat. Absolvoval jsem řadu jednání, kdy nabídky práce v rámci trenéřiny byly dost odlišné. Musel jsem si odpovědět na otázku, kde chci být a co v dané organizaci dostanu za možnosti. Z jednání s Honzou Křivohlávkem, jakožto šéfem kategorií dorost a juniorka, jsem cítil, že je vůle a chuť dát juniorskou kategorii v Olomouci do pořádku. Když jsem si dal potom jedna a jedna dohromady, přišlo mi, že jsem na tuto pozici vhodný a mohu organizaci pomoci.

Dále pak to, že Olomouc se mnou měla v jednáních trpělivost. Cítil jsem, že zájem je opravdový a jsem pro vedení priorita. V neposlední řadě je pro mě důležité, že mohu pracovat s jedním týmem a udělat vše proto, aby se tým zlepšil. Takže když to shrnu, ani jsem neuvažoval tak, jestli zůstat u A-týmu nebo jít k juniorce. Zajímalo mě, kde se dá pracovně být platný a tým zlepšovat a z toho mi pořád nejvíce vycházela Olomouc. Zároveň musím dodat, že jsem tady v mládeži sedm let hrál a jakýsi ukazatel to na miskách vah byl také.

S Prostějovem jsi neprožil zrovna šťastnou sezonu, Jestřábům se dlouhodobě nedařilo a sezona skončila sestupem. Do Olomouce jsi přišel k týmu, který na tom byl podobně, jak těžké bude hráčům znovu vrátit sebevědomí?
To, jak to bude těžké, ukáží až zápasy.

S týmem už jsi začal pracovat, jak na tebe zatím působí?
Ano, využili jsme toho, že díky baráži byl k dispozici led a zvládli jsme tři týdenní bloky. V prvé řadě jsme pracovali na tom, abychom tým konsolidovali a stabilizovali. S každým hráčem jsem absolvoval pohovor ohledně nastavení a toho, jak to každý vidí a zda je ochoten se vydat na společnou cestu. Odezva z kabiny byla pozitivní, ale důležitý je každodenní proces. Ten tady musíme nastavit a pracovat na něm. Tým se musí zlepšovat a jednotliví hráči chtít na sobě pracovat. Až tam se ukáže, jak a co chtějí kluci hokeji odevzdat. Spousta hráčů, co jsem viděl, potenciál má, jde o to se nastavit a dostat to ze sebe.

Mezi Olomoucí a Prostějovem dlouhodobě panuje určitá rivalita, a to především kvůli blízkosti obou klubů. Vyslechl sis nějaké poznámky ke skutečnosti, že jsi přišel právě z Prostějova?
Tohle panuje především v A-týmu a na fanouškovské scéně. Dělám práci, ve které to tak je a tyhle věci jsou její součástí. My, jako trenéři, si ne vždycky můžeme vybírat, kam povedou naše kroky, a i když by člověk chtěl být dlouho na jednom místě, bohužel to takto nefunguje. Mimochodem spolupráce v mládeži mezi Olomoucí a Prostějovem funguje, my jsme zapojili do přípravy juniorů kluky, co byli na hostování v Prostějově, a ve spolupráci plánujeme pokračovat.

Co bude hlavním cílem především po herní stránce?
Zlepšovat tým a nastavit ho tak, aby bylo těžké hrát proti nám.

V Prostějově ses setkal s řadou hráčů, kteří v Olomouci vyrostli, a dokonce jsi tu v mládeži sám působil. Zřejmě máš tedy o svém působišti poměrně detailní představu, přesto, byl jsi v kontaktu právě třeba s bývalými hráči?
V Prostějově hrálo, hlavně první rok mého působení, dost kluků, kteří jsou spjatí s Olomoucí. Vilém Burian, David Ostřížek nebo Matouš Venkrbec. Spolupracovat se všemi třemi byla pro mě krásná zkušenost, velcí profesionálové, skvělí lidé. S Matoušem jsme téměř v každodenním kontaktu, sedli jsme si i po trenérské stránce. Matouš byl výborný leader v kabině a pak i v trenéřině. Ač jsme spolu zvládli jen šest zápasů, byla to pro mě jedna z nejkrásnějších epizod v hokeji. Dále jsme v týmu měli Aleše Polednu a druhý rok Michala Tomečka. Se všemi jsme se často bavili na téma Olomouce, ale že bych s nimi probíral můj příchod, to pouze s Matoušem. Když jsem tady hrál, tak jsem něco odehrál s Alexem Rašnerem, už jsme se i potkali, když měli kluci po tréninku. Moc mu fandím. Dostal se do extraligy, je daleko. Z našeho týmu, Alex a Aleš Jergl. I to je pro mě motivace, abychom to dostali na level, na jakém to tady bylo za nás, kdy to křídlo kabin za střídačkou hostů produkovalo tyto frajery, jako jsou právě třeba Alex nebo Aleš. Hrál tady se mnou Šimon Beták, který hraje slovenskou extraligu v Žilině, a další.

Zkušeností s trénováním mládeže máš poměrně hodně, přenesl sis do Olomouce něco třeba i z Budějovic, které jsou mládežnickou akademií?
Upřímně, jednu věc ano, a to vidinu toho, ať tady tu akademii vybudujeme. Ty věci tu jsou, áčko v extralize, propojenost s A-týmem v rámci řízení mládeže, krajské město, zázemí pro hráče, ubytování, materiální vybavení, ať už textil nebo výstroj, posilovna, rozcvičovna. Na 1. ligu juniorů je tady velmi zajímavý komfort pro kluky. Je potřeba se ale zašpinit a odpracovat to. Hardware je, potřeba je obnovit software. Pustili jsme se do toho a půjdeme trpělivě den po dni. Uvidíme, jak dlouho ta cesta potrvá a kam nás zavede.

Kde se jako trenér inspiruješ? Máš už představu o tom, jak budou vypadat následující týdny?
Zvláštní otázka, vlastně dvě v jedné. Kde se inspiruji? Snažím se mít otevřené oči a ušima poslouchat, co kdo v naší branži říká. Trenéřina je tak náročná práce, že se nesmíte zastavit na místě a přestat se inspirovat. Kdybych měl být konkrétní, nejvíc mě inspirují asi telefony s Vencou Prospalem, který pracuje v Rochestru v AHL. Známe se právě z Budějovic, držíme pravidelný kontakt a nastavení Venci a jeho mindset je něco, co mě hodně inspiruje. To samé třeba David Kočí, jeden z nejlepších lidí na defenzivu a oslabení v Česku. S Davidem hodně řešíme právě oslabení, vyměňujeme si materiály a řešíme detaily. To je pro mě asi nejvýraznější inspirace.

A jak budou vypadat následující týdny? Skončili jsme 18. 4. na ledě, kdy jsme odehráli takové modelové utkání mezi sebou. Následuje 16 dnů volna, takzvané přechodné období, na které naváže od 5. května letní příprava, která potrvá osm nebo devět týdnů. Zatím upravujeme detaily a cca 21. července bychom se měli přesunout na led. Liga startuje 19. září. Práce je dost.

V jednom rozhovoru jsi řekl, že když chybí radost, chybí motivace. Co je podle tebe cestou k tomu hráčům radost ze hry a zároveň motivaci vrátit?
Vyjádření bylo myšleno tak, že v momentě, kdy máte z něčeho radost a děláte to rádi, tak vás to motivuje se v tom zlepšovat. Když budu chodit pinkat na tenisovou zeď z donucení, těžko mě bude něco motivovat přihlásit se na tenisový turnaj. A to samé je v hokeji, pokud vytvoříme prostředí, do kterého kluci budou chodit rádi a uvidí v tom smysl, řada z nich se může někam posunout, a nebo svoji budoucnost s hokejem spojit, jak je to u mě nebo u kluků, co hrají v extralize, které jsem zmiňoval výše.

Každoročně dochází k obměně juniorky kvůli věku, jak ale v současné době vypadá kádr pro příští sezónu?
Zatím je to otevřené. Snažíme se tým doplnit a sestavit tak, aby byl konkurenceschopný. Hledáme kluky, kteří chtějí pracovat a jsou správně nastavení. Podmínky pro hráče jsou v Olomouci dost slušné, stačí jen chtít se zlepšovat a organizaci to vrátit svým úsilím.