Jiří Řípa po půl roce od konce kariéry: Zvládám to, našel jsem se v trenéřině

Johan Čáp
O L O M O U C – Po sezóně plné lapálií se pokoušel o restart. Nakonec však všechno snažení po třech soutěžních zápasech utnul. Jiří Řípa, muž, který odehrál v dresu Olomouce 342 soutěžních utkání, řekl v září své hokejové sbohem. Oblíbenec fanoušků a velký bojovník nicméně u svého milovaného sportu nakonec zůstal, když se zapojil do trénování mládežnických kategorií. „U hokeje jsem chtěl zůstat i po konci aktivní kariéry, na nabídku vedení jsem tak logicky kývl,“ vysvětluje 34letý jihlavský rodák.

Mnoho sportovců po konci kariéry přiznává pocity prázdnoty a nejistoty. Jak těžké je pro váš osobně žít bez vrcholového hokeje?
Hned po ukončení hráčské kariéry jsem si našel práci a začal trénovat. Navíc se mi narodil syn, takže jsem ani neměl čas zažívat zmíněné stavy. V tomto ohledu to zatím zvládám.

Jak dlouho ve vás toto rozhodnutí uzrávalo?
Když je člověk už hokejově starší a zdraví navíc není dobré, tak to uzrává dlouho. Bylo to nesmírně těžké. Hokej jsem miloval, v podstatě jsem v životě nedělal nic jiného. Musel jsem si odpovídat na spoustu otázek a na některé jsem si odpovědět ani nedokázal. Ta správná odpověď přišla až s koncem kariéry. Na druhé straně, musel jsem si uvědomit, že zdraví je to nejdůležitější, co člověk může mít. Jedna kapitola života sice končí, nicméně doufám, že toho mám ještě hodně před sebou.

Definitivní ohlášení konce kariéry přišlo dva dny po zářijové prohře 0:10 na půdě Plzně, byl to jediný impuls pro pověšení bruslí na hřebík?
To rozhodně nebyl. Jelikož s mým zdravím to bylo jako na houpačce, tak už jsme s vedením byli předem domluveni, že buď prostě půjde hrát dál, nebo ne a ukončíme to. Prohra v Plzni byla jen taková pomyslná třešnička na dortu.

Zažil jste někdy v kariéře podobný zápas?
Ano zažil. Když jsem hrával za Jihlavu, prohráli jsme 3:12 v Chomutově a pořád si to pamatuji. (pozn. v utkání první ligy, konkrétně 13.1.2007) Na takové zápasy se opravdu jen tak nezapomíná, vždy je ale paradoxně nutné hodit výsledek co nejrychleji za hlavu.

V sezóně 2016/17 vás trápilo takřka po celou její dobu zdraví, čímž jste neodehrál ani zápas. Limitovalo vás ještě vaše tělo i v té minulé?
Prakticky ne. Při zápase, v zápalu boje zapomenete na bolest. Horší to vždy pro mě bylo den poté, když jsem se třeba nemohl zvednout ani ze sedačky.

Jak často jste poté chodíval na domácí extraligové zápasy?
Takřka pokaždé, když jsem měl čas, na hokej jsem rád zašel. Uplynulá sezóna se může hodnotit určitě jako úspěšná. A čtvrtfinále play-off také není vůbec překvapivé. Už v prosinci, kdy kluci měli fantastickou fazónu, jsem tvrdil, že můžou být černým koněm, což se i de facto potvrdilo.

Nakonec jste přeci nadále spjat s olomouckým hokejem, když jste se zapojil do trénování mládeže. Jak se váš přesun na trénéřinu urodil?
Vždy jsem chtěl zůstat u hokeje i po konci aktivní kariéry. Nedlouho po mém konci navíc přišla nabídka od vedení na koučování 1. a 4. třídy, za kterou jsem byl rád. Logicky jsem tak na ni kývl.

Po necelé sezóně můžete bilancovat. Našel jste se v práci s mladými hokejisty?
Ze začátku jsem byl trochu vyjukaný, pořádně jsem nevěděl co a jak. Postupně ale jak jsem kluky poznával, tak jsem se do této práce dostával víc a víc. V trenéřině jsem se určitě našel! Dokonce přemýšlím reálně i o studio licence, jenže prozatím mi to asi nevyjde. Zejména časově bych to asi prozatím i z důvodu skloubení práce a rodiny nezvládal.

Co přesně patří do náplně vaši práce na tréninkových jednotkách?
Vše, co k trénování mladých olomouckých nadějí patří. Jak vedení tréninku, tak koučování při zápasech.

Ptají se vás vaši svěřenci na zážitky z extraligy nebo mužské kabiny obecně?
Prozatím ne, asi se stydí. (smích)

Berete to jako výhodu, že jste nedávno byl ještě známým hokejistou?
Ne, tak to neberu, i když nepopírám, že to může někdy pomoct. Někteří kluci sice ze mě možná mají větší respekt, ale i mezi nimi se najdou pořádní raubíří, kteří na to nehledí. (úsměv)

Jak moc času týdně trávíte na stadionu? Máte ho více na rodinu oproti hráčským letům?
Při sezoně jsem tam skoro denně. Z práce jezdím rovnou trénovat a teď po sezoně jezdím z práce zase rovnou na stavbu. Budujeme totiž náš vysněný dům, takže s rodinou se potkávám právě tam, nebo až u večeře. Vše co se týká dětí a domácnosti je tak převážně na mé ženě, ale ona to vše dobře zvládá. Občas ale musíme i vypnout. Teď jsme třeba byli s přáteli a rodinou na turistice, zanedlouho pak pojedeme na koncert do Prahy.

Máte doma malého syna, o němž jste se v jednom rozhovoru zmínil jako o hokejovém pokračovateli. Platí to i nadále?
Manželka říká, že třeba bude inženýr po dědovi. Já říkám, že by mohl být inženýr po dědovi a hokejista po starším bráchovi. (úsměv) Jsme aktivní rodina, co má ráda sport a pohyb, takže doufám, že se zhlédne ve svém bratrovi, který přijde ze školy, odhodí aktovku a valí ven za klukama z vesnice hrát před dům hokej, fotbal, schovávanou. Starší kluk pak hraje hokej, fotbal a florbal. Doufám, že to ten mladší bude mít podobně a nebude mít čas na vymoženosti dnešní doby, jako jsou tablety a mobily. Hokej mu bude určitě blízký, protože zimák je přes sezonu naše přechodné bydliště a býval tam několikrát týdně už od narození. Uvidíme….

Kdy naposledy jste si zahrál na ledě s vrstevníky?
Naposledy jsem si zahrál v Plzni a to moc nedopadlo. (úsměv) Od té doby jen s kamarády a dětmi na rybníku. Jinak nějaké nabídky na amatérský hokej už mám, ale to se ví, že na hvězdy se musí čekat. (smích)