Nedělní povídání s Honzou Lukášem: fotografka Alena Zapletalová

V Olomouci stále studuji. Focení je koníček, kterému se věnuji asi od desíti let. K hokeji jsem se dostala v prváku na gymnáziu. Vzal mě tam spolužák, který je mimochodem nyní naším klubovovým grafikem. Začala jsem tedy chodit na hokej, na první ligu, a začala jsem fandit. Pak jsem začala chodit na juniorku. Díky tomu jsem se seznámila s lidmi z redakce a dostala se k focení v klubu. Přes juniorku a celkově mládež vedla má cesta až k „Áčku“, kde jsem první sezónu doplňovala Karu Martinkovou. Pak jsem na to už zůstala sama.

Mám za úkol fotit všechny akce, zápasy i tréninky, letní přípravu či autogramiády. Tím, že jsem na to v podstatě sama, tak musím být zkrátka skoro všude. V další sezoně nás snad už bude více a budeme se nějak střídat. Dva roky jsem teď ale byla sama, takže jsem byla tam, kde to bylo potřeba.

Fotím celý zápas – akce, góly, radost, střídačku. Zároveň ale musím v průběhu zápasu fotky upravovat. Když je výhoda pro nás, tak fotím. Když je to pět na pět, tak se snažím fotky rychle upravit. Stane se občas, že nestihnu nějaký gól, ale většinou je to naštěstí ten soupeřův. Nicméně hlavní úpravu se snažím dělat v momentech, kdy se nehraje. Musím to stíhat tak, aby po každé třetině bylo alespoň dvacet fotek. Teď to vycházelo, že jich bylo na každou třetinu třeba pětatřicet. Mezi tím vyhledávám oční kontakt a nějaké „vtípečky“. Jsou tu 3, 4 hráči, kteří dělají „ksichty“. Ty jsi takový největší komediant (směje se). Vyhledávám tyto momenty a to, že se už známe, fotkám napomáhá. Snažím se, aby byly něčím zajímavé a alespoň o něco jiné než jinde v lize. To si myslím, že se mi někdy i daří, právě díky těm obličejům a situacím.

Musím se hlavně teple obléct, protože u ledu je fakt zima. Nachystám si foťák, vyčistím paměťové karty, nabiji baterky a vezmu si notebook s nabíječkou, abych mohla upravovat fotky během zápasu. Poberu všechny objektivy a jdu k ledu.

Nemám to rozdělené. Kdo má dobrou náladu, tak se většinou fotí dobře. Jsou kluci, kteří se schovávají. Ty záměrně neprovokuji a nefotím, když vyloženě nechtějí. Jen občas. Ale myslím si, že vím, kdy si to můžu dovolit a kdy ne.

To samozřejmě taky. Mám ráda tyhle oslavy, třeba teď postup s Plzní. To bylo hodně zážitkové. Škoda, že jsem nebyla na ledě. Ale pak jsem vás fotila alespoň na tribuně, tak to bylo taky fajn.

Vždycky hledám alespoň nějaké jedince nebo skupinky, které mají něco zajímavého na sobě. Třeba takové detaily, kdy se rukama skoro modlí, abyste dali gól. Pak hodně fotím malé děti a stálé fanoušky, které vídám třeba už těch sedm let.

Už poznám ty lidi, kteří chodí pravidelně od těch, kteří přijdou na jeden zápas s Kometou nebo tehdy na Kladno, když hrál Jarda Jágr. Vím, kde ti, co chodí pravidelně, zhruba sedávají. A když je potkám ve městě, tak vím, že je vídám i na zimáku.

Co se týče klubu, tak asi nemám jedinou fotku, která by pro mě byla nějak moc speciální. Spíš se mi vybaví zápasy nebo situace, které se zaryly do paměti. Třeba úplně první zápas, který jsem kdy fotila pro klub, byla juniorka v Pardubicích. Na turnaji, někdy v sedm ráno. Z toho vznikly takové „hezké“ žluté fotky, které jsem bez úpravy nahrála na web. To jsem s tím celkově moc neuměla. Postupem času jsem své focení zlepšovala. Pak jsem dostala i vlastní foťák a začala jsem se tomu více věnovat. Jedinou nejlepší fotku teda asi nemám, ale některé zápasy si opravdu pamatuji do teď.

Nevím, zda to chci říkat. Pan Přecechtěl (klubový kustod, pozn. red.), ten se nechce fotit, toho nemůžu nikam dávat. Z hráč vždy opravdu nevím, co čekat od Rosti Olesze. On je srandista, ale když ho fotím, tak vždy zvláštně kouká. A já nevím, jestli si myslí něco jako „haha, sranda“, nebo „ježiši, zas nás fotí“. Nevím prostě, co si v té situaci myslet a skoro vždycky mě to dokáže rozhodit. Jinak nevím, jestli to někomu vyloženě vadí, nikdy mi to nikdo neřekl. Kluky znám už dlouho, vždy se zdravíme, sem tam zazní i nějaký vtípeček.

Letos to bylo na tribuně uprostřed mezi trestnými lavicemi, kde bývají roztleskávačky, kamera, a podobně. Tam se fotí fakt dobře, člověk má přehled o celé hrací ploše. Ale jinak, když jsou fanoušci v Plechárně, tak bývám u plexiskla, u ledařů. Dále za bránou, v rohu nebo vedle trestné lavice hostů.