Nedělní povídání s Honzou Lukášem: sportovní manažer Josef Podlaha
Ano, jsem čistokrevný „Olomoučák“. Moc si toho ale nepamatuji. Hokej jsem hrál, tak jako každý, asi od čtyř nebo pěti let až do asi osmnácti nebo devatenácti. Těsně před osmnáctinami jsem se dostal i do A-týmu. Ten rok se postoupilo do extraligy a pak jsem šel pryč.
Vyrostl jsi zde v mládežnických kategoriích. Jak na ně vzpomínáš? Zažil jsi starý zimák, respektive starou plochu…Líbilo se mi tu strašně moc. Bylo to tu takové domácké. Ještě tady byla tehdy otevřená i venkovní ledová plocha, kde se chodilo na tréninky na šest hodin. Někdy bylo potřeba uklidit sníh hrably, a pak se teprve mohlo trénovat. Ne že by to bylo špatné, nedám na to dopustit.
Nebál jsem se jet do cizího prostředí
Za zmínku určitě stojí tvé působení mimo Česko. V zahraničí jsi totiž byl přes deset let. Jak vzpomínáš na tyhle časy a co bys z té doby vypíchl?
Vždycky jsem to asi měl v sobě. Takového toho cestovatelského ducha. Vždy jsem se chtěl dostat do zahraničí, což se mi v těch devatenácti letech povedlo. Nebál jsem se sbalit a jet do cizího prostředí.
Poté, co se postoupilo, jsem odešel do Německa. Měl jsem možnost hrát pod svým otcem, který tam trénoval. Hrál jsem tam pár měsíců, nicméně pak jsem se na další sezónu vrátil do České republiky, do Vsetína. Zde jsem hrál hrozně málo, čtvrtou lajnu. Tehdy se hrálo primárně na tři útoky, takže jsem byl zmrzlý jak nanuk.
To začala vsetínská éra. Tenkrát vyhráli první titul. Konkurence byla určitě velká, že?Ano. Já byl rád, jsem tam mohl s takovými hráči být. I když jsem třeba jen utíral brusle a podával pití. Co se ale týkalo hokejové kariéry, moc jsem nevěřil tomu, že bych se mohl dostat na jejich úroveň. Zvolil jsem tedy jinou cestu a šel dohrát sezónu do Itálie.
Vzpomeneš si na tohle angažmá?Šel jsem do severní Itálie, do oblasti blízko Rakouska. Tam se mluvilo německy, mentalita taky nebyla úplně italská. Moc se mi tam ale líbilo. Taky mám hrozně rád lyžování. Skoro vždy, když jsem někam šel, tak jsem měl štěstí, že jsem se dostával do klubů v horských střediscích. Lyžování jsem si tedy náležitě užíval.
Takže jsi mimo hokeje dělal „profesionálně“ i kariéru lyžaře? (smích) To se málo komu poštěstí…Hodně se mi tamní život i díky lyžování líbil. Nějakou dobu jsem taky hrál v „čisté Itálii“, v Milánu. Když skončila stávka v NHL, tak odešly hvězdy zpět do zámoří, takže jsem se tam nějak namotal, to byla taky pěkná zkušenost. Ještě jsem byl například v Rakousku. Cestoval jsem tam, kde mě chtěli. Zájem jednou projevil Grenoble, což je francouzské olympijské město. Tam jsem přijel a zamiloval si to. Prostředí i lidi. Dohromady jsem v Grenoblu odehrál kolem deseti sezón a nedám na to dopustit. Procestoval jsem celou Evropu a hledal, kde mi bude nejlíp. A našel jsem to, byl to takový druhý domov.
Francoužstinu jsem se učil dvakrát déle
Pár let zpátky se ti dostalo pocty, když ti v Grenoblu vyvěsili dres pod strop haly. Tam si tedy určitě stopu zanechal…Co se týče dresu, tak to je pro cizince docela raritní. Lidem se taky líbilo, že v kterékoliv zemi jsem byl, učil jsem se jejich jazyk. Hlavně Francouzi to hodně ocenili. Mě jazyky bavily, takže jsem se vždy daný jazyk učil.
O francouzštině se říká, že je to jeden z nejtěžších jazyků. Bylo to tak?Ano bylo. Naučit se ho mi trvalo dvakrát déle než ostatní jazyky. Angličtina nebo němčina se dá naučit za rok, když ji člověk slyší denně. Ve Francii mi to trvalo delší dobu. Oni tam neříkají začátek a konec slov a vět, takže i ve slovníku bylo těžké najít, co vůbec řekli. A do toho ještě jejich ráčkování. Ze začátku jsem se trochu trápil.
Koučovat by mě bavilo, trénovat ne
Jaká je tvoje aktuální náplň práce? Občas děláš i noční a jsi tady v podstatě každý den celý den. Shrneš to stručně?Dělám od všeho něco. Mě to tady baví, práce je tu hodně. Je to spíš papírování. Když mě tu „ulovili“ po tom, co jsem skončil, tak jsem se těšil, že zůstanu u hokeje. U toho ale moc nejsem, spíš mám hlavu zahalenou v papírech.
K trénování tě to nikdy netáhlo?Moc ne. Udělal jsem si trenérské béčko (licence třídy B – pozn.red.). Bavilo by mě třeba občas zaskočit za někoho na střídačce a koučovat. Ale trénování ne. Neumím dělat sestavy, nejde mi vymyslet dobrý trénink, hráče dobře nepřipravím... prostě by mě bavilo jen koučovat při zápasech, to ale samozřejmě nejde.
Jsi tady už skoro patnáct let. Co je tím hlavním kouzlem našeho klubu?Je to tu úplně neuvěřitelné. Všichni jsou tu na jedné lodi. To je hrozně vzácné. Kanceláře, ledaři, strojníci i hráči. Denně se potkáváme. Je tu neuvěřitelný kolektiv. To propojení je úžasné, zažil jsem to jen trochu v Grenoblu, a pak tady.
Psi jsou nejlepší lidi, chtěl bych jich mít více
Otázka na závěr – Málokdo o tobě ví, že jsi zarytý pejskař. Psy miluješ. Dokonce tady při rozhovoru jednoho hladíš. Trávíš více času se psy než s lidmi?Psi jsou nejlepší lidi. Za tím si stojím. Když jsem cestoval po Evropě v mládí, jediné, co mi chybělo, byl můj pes. Pár let poté, co jsem se vrátil, jsem si ho pořídil. Chtěl bych jich mít více. Dva, šest, nebo klidně i šestnáct. Mám zatím jednoho, ale čekám, až nejmladší dítě vyletí z hnízda. Pak z domu udělám jeden velikánský kotec a už mě nikdo nikdy neuvidí (směje se). Baví mě to. Je to i taková terapie. Každý den chodím na dlouhé procházky a vymýšlím neskutečné věci. Druhý den kolegové hledí, co na ně vybalím. Co se mi se psy povedlo.
