Zdeněk Moták obsáhle o marodce, trénování i vizi: Hráč a trenér musí být partneři!

Extraliga se nedávno rozběhla. Jak to vnímáte?
Bez diváků to je smutné. Jsme rádi, že to začalo, ale hokej děláme pro diváky. Aby to mělo emoce, náboj. Je to velká škoda. Ale taková je zkrátka situace, my za to nemůžeme a musíme se na to připravit.

⇒ Trenér Zdeněk Moták

Olomouci se Covid-19 dlouho vyhýbal, nakonec vás ale také postihl.
My jsme byli jedni z posledních, kteří byli nakažení. Ovšem 2. října onemocněla velká část hráčů a kluci měli teploty, bolelo je celé tělo… Nikdo z nich nebyl vyloženě bez příznaků. Projevilo se to. Následovala rekonvalescence a my jsme z nějaké lehké kondiční přípravy, kdy jsme nechtěli hráče úplně zavařit, šli hned na led.

Kádr navíc kosí zranění, jednu dobu bylo na marodce až deset hráčů. Jak těžké je skládat sestavu?
Když se vrátím k minulým sezonám, tak vždycky jsme měli poměrně hodně zraněných hráčů. Teď je to extrém, ale já se na to nechci vymlouvat. Přišli hráči, které jsme si v rámci možností vybrali na tu dobu, kdy máme zraněné. Tomáše Čachotského i Tomáše Černého nám půjčila Jihlava. Měli jsme na výpomoc kluky z juniorky, pro které je to skvělé, že mohou nastupovat proti výborným soupeřům a zjistí si, jaká je extraliga.

Jak už jsem někde říkal, my jsme záplatovali a nyní musíme záplatovat záplatované. (usmívá se) Dlouhodoběji zraněných je poměrně hodně. Hráči, kteří hrají, zasluhují velké díky. Hrají na hranici svých možností a dávají do toho všechno. Jejich morálka je na vysoké úrovni.

Foto: Alena Zapletalová

Dlouhodobě vám chybí třeba Lukáš Klimek, Petr Strapáč i další. Jak to vypadá s jejich případným návratem na led?
Lukáš Klimek se snad vrátí někdy v půlce prosince. U Petra Strapáče to bude o jeho subjektivním pocitu. On si v Praze zaplatil dokonce různé procedury, které ho stály i hodně peněz. Návrat chce urychlit, samozřejmě v rámci možností. Když bude jen trochu znát, že to nejde, tak ho do hry nedáme. Kuba Navrátil může být mimo až tři měsíce, Tobiáš Handl asi měsíc. A David Ostřížek stejně tak. Jsou to vážná zranění.

„Lukáš Klimek se snad vrátí někdy v půlce prosince. U Petra Strapáče to bude o jeho subjektivním pocitu"

Klub zareagoval příchodem dvou útočníků z Brna. Přišel Jakub Valský a Silvester Kusko, co si od nich slibujete?
Objevili se v nabídce, jsou to dva zkušení hráči a něco mají odehráno. V této situaci potřebujeme silné a zdravé hráče. Proto jsme po nich sáhli a slibujeme si, že náš kádr v rámci měsíčního hostování posílí. Pomůžou nám tedy měsíc, než se začnou vracet naši hráči a doufáme, že přinesou zkušenost, dravost i důraz v zakončení, které nás trápí nejvíce, máme s ním problémy. Musíme dávat branky, pak se nám bude všem hrát jednodušeji.

Musíme zmínit i dva Tomáše, Černého a Čachotského. Objeví se ještě v dresu Olomouce?
Oba si zde odvedli svou práci a my jsme s nimi byli spokojení. Takže pokud to jen trochu půjde, byli bychom rádi. Chance liga bude mít ale našlapaný herní kalendář, takže těžko říct…

Když se v čase vrátíme zpět, v létě kádr prošel výraznou obměnou. Je poznat, že v kabině chybí zkušení hráči jako Zbyněk Irgl?
To si nemyslím. Samozřejmě odešla velká osobnost, ovšem kabina je silná. Mužstvo má morální sílu. Znát to je spíše na ledě, my potřebujeme dávat branky. Zbyněk byl střelec a třeba Pavel Musil ve formaci s Klimkem a Nahodilem udělali velkou práci při ofenzívě.

Foto: Alena Zapletalová

Mužstvo se nicméně hodně omladilo. Byl to před sezonou váš hlavní cíl?
Byl. Musí se dát příležitost mladým hráčům, kteří na svou šanci čekají. Změna kádru byla nevyhnutelná. S výhledem do budoucna museli přijít mladí hráči a musíme vytvořit silnou střední generaci, která zodpovědnost ponese dál a bude posouvat výkonnost mužstva.

Jaká je s nimi zatím spokojenost?
Zapadli zcela normálně, jsou fajn kluci. Kabina není taková, že by se po mladých vozila. Herně se jeví také výborně. Honza Bambula je velkým překvapením, příležitost chytil poměrně slušně za pačesy, je to bruslivý a šikovný hokejista. Potřebujeme jen, aby se dostával do zakončení a ideálně úspěšného zakončení. Dobře se jeví i Adam Rutar, překvapením je Tobiáš Handl. Začal na sobě poctivě pracovat a hned bylo vidět zlepšení. Šanci dostal a ujal se jí dobře. Bohužel se zranil stejně jako Kuba Navrátil.

„Mladí hráči zapadli zcela normálně, jsou fajn kluci."

Ten přitom ukázal v pár zápasech, že branky dávat umí…
Kuba je technický hráč s čichem na branku a do spolupráce. Takové potřebujeme. Pak se nám také zranil, jsou to pro nás ztráty. Kluci se potřebují adaptovat na nejvyšší soutěž. Je rozdíl hrát extraligu, juniorskou ligu či Chance ligu. Hráči by právě v extralize se silnými soupeři, navíc v nesestupovém ročníku, měli dostávat příležitost.

Po rozjezdu sezony náhle v republice přišla stopka pro veškerý sport. Co na tom bylo nejhorší?
Asi nejistota. Ze začátku, jak jsme byli i my nemocní, jsme se věnovali našemu uzdravení. U otázek na záchranu světa a vesmíru se vracíte k tomu, kdy se začne hrát a kdy půjdete zase do práce… Osobně jsem si myslel, že to bude až později. Počítal jsem až s prosincem. O to rychleji jsme ale museli nahodit motory a po pěti dnech se hned hrálo. Bylo to složité. Možná i tím jsou způsobená zranění.

Když byl oznámen restart soutěže, bylo na přípravu extrémně málo času, jen pět dní. Na co byly tréninky zpočátku zaměřeny?
První náš trénink, který jsme měli, byl rozdělen na skupiny. Chtěli jsme se klukům pořádně věnovat. Bylo to něco jako na počátku července, když začínáme na ledě. Za mě to bylo šílené, ale postupně šla kvalita nahoru. Po měsíci, kdy jste po nemoci a mimo hokej, je to krátká doba. Snažili jsme se to klukům naplánovat tak, abychom byli v prvním zápase připraveni. Ono to ale úplně nejde.

Foto: Alena Zapletalová

První dvě utkání po restartu TELH jste kvůli nemoci Jana Tomajka koučoval po boku Petra Fialy, se kterým jste se dříve potkávali jako soupeři. Znali jste se tedy už před angažmá na Hané?
Jen letmo. Během hráčské kariéry jsme se potkali jen jako soupeři, ale samozřejmě jsme o sobě věděli. Když jsem já přišel do Olomouce, byl Petr trenérem u dorostu a od jara letošního roku posílil náš realizační tým. Je tedy součástí naší každodenní práce.

Když už jsme se dostali k Vaší hráčské kariéře, v sezoně 1983/84 jste působil i v Olomouci, jak na to vzpomínáte?
Vzpomínám na to dobře. Já jsem byl mladý kluk, přesněji řečeno zobák. Na tu dobu zde byli opravdu velcí hráči. Byla super parta, kluci byli hokejově silní. V té době se nechodilo nikam do ciziny, první liga byla kvalitní a bylo těžké se sem dostat. Byli zde i hráči, kteří by uspěli v nejvyšší soutěži.

Působí někdo z té doby ještě v Olomouci nyní?
Nerad bych na někoho zapomněl. Roman Spurný tady byl, nyní dělá technika na stadionu a je ledař. Pamatuji si, že tady byli trenéři Matějů a Fišer. Byla to báječná trenérská dvojice. Je fajn, že občas se za mnou někdo zastaví, kdo tady se mnou tehdy hrál. Podáme si ruce, zeptáme se na život… Ani si nemusíme vzpomínat na staré časy. Je to fakt příjemné se potkat s někým po tolika letech.

„Pamatuji si, že tady byli trenéři Matějů a Fišer. Byla to báječná trenérská dvojice."

Co se zde od té doby změnilo a co zůstalo stejné?
Zimák zůstal v podstatě stejný. Zázemí se ale změnilo, přeci jen to je asi skoro čtyřicet let, kvalita vybavení je dnes jiná. Tehdy třeba ani za brankami nebyly plexiskla, ale jen sítě. Takové to uspořádání je ale stejné. Samozřejmě asi každý v Olomouci by si přál důstojnější stánek. A to nejen pro hokejisty, ale mohly by se zde pořádat i jiné sportovní akce jako basketbal, volejbal či florbal. K tomu i kulturní a společenské akce. Taková multifunkční hala moc chybí. Je to škoda nejen pro fanoušky sportu, ale i pro kulturně založené lidi.

Po hráčské kariéře jste se dal na trenéřinu. Jako kouč jste působil ve Vítkovicích nebo Spartě. Na co jste nejvíce pyšný?
Já jsem takový realistický optimista. Fajn to bylo na začátku trenérské kariéry, když jsem byl v dorostu a juniorce Vítkovic. Získali jsme tituly, spousta kluků nyní hraje Extraligu, Ondra Palát je v NHL… Vzpomínám na to moc rád. Pak tři roky ve Vítkovicích jsem byl v nejvyšší soutěži. Byly to začátky u top trénování, kdy Vítkovice v té době patřily k nejlepším mužstvům.

Mojí výhodou bylo, že jsem se všude potkal s dobrými lidmi. To je důležité, aby byla spolupráce fajn. Pak se těšíte na vaší práci a je to zábavné. Je to možná i důležitější než samotné úspěchy. Ale samozřejmě, je to sport a ten je o tom, abychom vyhrávali a zvedali poháry nad hlavu a zvládali těžké bitvy a války.

Foto: Alena Zapletalová

Zkušenosti máte i s trénováním mládežnických reprezentací…
Bylo to super. Od šestnáctky jsem prošel až ke dvacítce. Dvakrát jsem byl na MS juniorů a bylo to obohacující nejen po hokejové stránce, ale lidského rozhledu. Mohli jsme se podívat do Kanady i na jejich život, jak se tam lidé mají a co dělají.

Nyní jste čtvrtý rok v Olomouci. Jaký je největší rozdíl třeba mezi Spartou a zdejším klubem?
Říká se, že Sparta je velkoklub. Samozřejmě, nejvíce se Spartou zabývají média. Tlak od nich je větší než třeba tady. Klade si na úspěchu, vždy chtěla být úspěšná, a i když neměla takové hráče, měla nastavenou co nejvyšší laťku. Ale to je pryč. Jak říkám, jsem realista a zajímá mě nyní jen Olomouc.

Co říkáte zázemí v Olomouci?
Nemáme sice takové podmínky jako v nových halách typu Třince či Liberce, podmínky na práci jiní mají kvalitnější, ale o to více je lepší pocit, když tady v „malém a chudém“ mužstvu získáte skalpy „bohatých a silných“. A ještě když hrajete dobrý hokej. To je důležité.

„O to více je lepší pocit, když tady v ‚malém a chudém‘ mužstvu získáte skalpy ‚bohatých a silných‘."

A co je ještě důležité?
Jde o to, aby diváci došli a pak si řekli: Jo, mně se to líbilo, kluci bojovali a vyhráli jsme. To je to nejvíc, co můžeme mít. Pak je, že se hrálo dobře, bojovalo se, ale prohrálo. Takový je sport. Proti vám hraje pětadvacet hráčů, kteří vás chtějí zašlapat do země stejně jako vy je. A vítězné mužstvo může být jen jedno. Je potřeba pohlížet na hokej s nadhledem. Je důležité po odehrát zápas a mít pocit, že jsme tomu odevzdali všechno, i když to herně třeba tolik nešlo. To je to nejhlavnější. Každý chce vyhrávat, ale musíte uznávat i sílu soupeře a brát ho s pokorou.

V Olomouci není takový rozpočet jak v jiných klubech. Čím to, že se i tak často vyrovnáte s nejlepšími?
Když jsme zmiňovali třeba Zbyňka Irgla… Je to prostě i kvalitou hráčů, která vám přijde. Kabina takové hokejisty přijme a oni ví, že pro ni musí udělat maximum. To je základ a počátek, na kterém chcete stavět. Kabina je hodně důležitá. Musí se vědět, že všichni jsme na jedné lodi.

Jak na to?
Jsou možnosti, jak se budeme k hráčům chovat. Můžeme být nasraní a budete po nich řvát. Ale doba je už jiná. Hráč a trenér musí být partneři, všichni musíme dělat vše pro to, abychom byli úspěšní. Musíte být férový, podívat se hráčům do očí a říct: Hele, stálo to za hovno. Nebo upřímně říct, že to bylo dobrý… Ze všech mých působišť mám zkušenost, že když jsem se k hráčům choval fér, tak se tak chovali i oni. Takhle by to mělo fungovat.

„Můžeme být nasraní a budete po nich řvát. Ale doba je už jiná. Hráč a trenér musí být partneři"

Napadají vás další důležité aspekty úspěšného klubu?
Samozřejmě zázemí kolem. Lidi, kteří tady pracují, dělají všechno proto, aby se mužstvu dařilo. A v neposlední řadě musím zmínit fanoušky. Oni dokážou pro hráče soupeřů vytvořit peklo a pro nás naopak ty nejlepší podmínky. O to je horší, že je nyní nemáme na stadionu.

Je známo, že zde panuje mnoho let velmi rodinná atmosféra.
I když tady panuje rodinná atmosféra, tak každý si musí plnit své povinnosti. Každý ví, jakou má svou roli. Je dobře, když člověk dojde do práce a může se i bavit. Přeci jen, hráči poslouchají nějakou hudbu a baví se o mnoha věcech. Já s nimi nepotřebuji držet krok ve všech trendech, ale vidím je a sleduji je. Baví mě i pozorovat, co dělají nebo o čem se baví, jakou hudbu poslouchají nebo co čtou. Ale plnění povinností je zásadní.

Foto: Alena Zapletalová

Jaký máte vztah k hráčům vy? Jste například i součástí některých jejich vtípků?
Vocamcať pocamcať.(směje se) Přeci jen, nějaký respekt tam musí být. Já ovšem mám rád zábavu a vtípky. Občas si ze mě chlapci udělají srandu. A nevadí mi to. Musí však existovat elementární úcta k šedinám. (rozesmál se)

Může být pro hráče dobré, když vidí, že trenér nezkazí srandu?
To nevím. To se musíte zeptat jich. (směje se)

„Sranda mi nevadí. Musí však existovat elementární úcta k šedinám."

Jako trenér jste potkal plno hráčů. Koho byste vypíchl?
Byli tam sportovně lepší, horší nebo průměrní hráči. Ale já musím říct to, že doposud jsem se nepotkal vyloženě s nějakým hajzlem. Spolupráce byla vždy fajn. I když jsem opouštěl mužstva, podali jsme si ruce a říkal jsem si: Jo, spolupráce byla fajn a užil jsem si to. Není to o tom, abyste řešil nějaké problémy, kdy někdo potápí tým svými morálními excesy nebo tím, že nechce udělat pro tým vše.

Makat pro tým je podle vašich slov nesmírně důležité.
To je základ. V první řadě je, když hokejista udělá všechno pro mužstvo. Toho si vážím. Každý je sice individuálně vybaven jinak, ale je to týmový sport. Když do toho dají všichni všechno, můžeme být úspěšní.

Jaký máte sen s Olomoucí?
No však zvedat poháry. (usmívá se) To se neomrzí. Sen každého sportovce je zvednout nad hlavu pohár, vstřelit důležitou branku nebo jí zabránit, být součástí něčeho velkého. Za tím je však obrovské množství každodenní práce. Důležité je, aby práce, kterou děláte, dávala smysl. Mnohým výborným sportovcům nebo trenérům se nikdy nepodařilo zvednout pohár, ale zásadní je na konci si říct: Udělal jsem pro to všechno.