Osud jménem Mora aneb s Kohouty jako hráč i trenér
Mora vás provází v podstatě po celý život, jak jste se k ní ale dostal úplně poprvé?
V roce 1970 jsem se přistěhoval z Brna s tátou, který šel chytat do tehdejší Moravie, já tu začal chodit do školy (do třetí třídy), začal jsem navštěvovat i hokejovou školu a od toho roku hraji hokej. V Olomouci jsem byl celou mládež až do juniorů, po MS20 (1982) jsem odešel do Vítkovic, kde jsem odehrál šest sezón, potom jsem se vrátil zpět do Olomouce na další 4 sezóny, kdy jsme postoupili do nejvyšší soutěže, poté jsem tu ještě jednu sezónu odehrál a odešel na pět let do Německa.
Po návratu z Vítkovic se vám v dresu Olomouce dařilo, nasbíral jste 56 bodů a byl jste oceněn jako nejlepší útočník…
Víceméně jsem přišel jako posila z Vítkovic zpět do Olomouce. Co se bodů týče, myslím si, že jsem se prosazoval docela slušně a pomohlo tomu to, že se tu vytvořilo výborné mužstvo, které pak postoupilo do extraligy. Na tu dobu vzpomínám v dobrém, protože jsme čtyři roky hráli jen o špici, pak jsme se pokoušeli o baráž, ta nám nevyšla, ale další rok jsme postoupili přes silná mužstva Slovanu Bratislava a Komety Brno.
Po pěti letech strávených v Německu směřovaly vaše kroky zpět do Olomouce. Proč právě sem, jak k tomu došlo?
Vrátil jsem se zpět do republiky a začal hledat angažmá. Těsně předtím byla prodána hokejová extraliga do Karlových Varů a vytvářel se tým pro první ligu. Já pomáhal u juniorky a „A“ mužstva, pak jsem nastoupil jako trenér dospělých. První sezónu jsme zvládli poměrně slušně, kdy jsme s nepřipraveným týmem obsadili čtvrté místo. V té další jsme hráli znovu o vrchol, ale bohužel zázemí klubu a týmu bylo dost špatné, takže jsme hráli téměř jako „hobby mužstvo“.
Následovala další pauza …
V říjnu jsem pak odešel do Chomutova. Během dvou let, které jsem tam strávil, jsme jednou skončili na druhém místě, jednou jsme celou soutěž vyhráli. Pak jsem se vrátil zpět na Moravu a působil tři roky v prostějovském hokeji. Tam jsme tehdy dosáhli pravděpodobně největšího úspěchu za posledních několik let a skončili jsme dvakrát čtvrtí a jednou třetí. V té době to byl obrovský úspěch. Také tomu odpovídala návštěvnost, která v té době byla doslova famózní. V jedné sezóně jsme pak porazili Kladno, které spadlo do první ligy. Na tohle vydařené období dodnes vzpomínám. Na zápase bylo tehdy v Prostějově asi 5 500 lidí. Byl to takový hokejový svátek. Tento zápas určitě patřil mezi ty, na které se nezapomíná.
V době, kdy se znovu začal tvořit hokejový klub v Olomouci, jsem odešel do Přerova, ale po pár měsících přišla nabídka od Olomouce. Já ji přijal a od té doby jsem tady (2003).
Hned následující sezóna se dá označit za úspěšnou…
Tehdy jsme zachránili áčko v první lize, zároveň jsme postoupili s juniorkou i dorostem do extraligy. Určitě to byl důležitý krok ke stabilizaci klubu. Od té doby máme Sportovní centrum mládeže. Jako jeden z mála, ne-li jediný, prvoligový klub máme všechny tři týmy mládeže (MDO, SDO, JUN) v extralize.
Byl to složitý rok, ale nakonec to nedopadlo tak špatně
V sezóně 2006/2007 v olomouckém klubu chyběli nejen hráči, ale i dostatek trenérů a vy jste se dokonce jednou musel rozhodnout, jestli pojedete na venkovní zápas s A týmem, nebo s juniorkou.
Byla to sezóna téměř na hraně. Nebylo moc financí a rozhodovalo se o tom, jestli tu hokej vůbec bude. Kádr byl opravdu hodně úzký. Já trénoval jak první mužstvo, tak juniorku. Junioři tehdy byli hodně silní, přišli hráči jako Venkrbec, Luňák, Coufal a další, kteří měli velkou perspektivu. I díky tomu, že byl kádr Áčka neskutečně úzký, dostávali možnost hrát za muže. Byl to hodně složitý rok, ale nakonec to nedopadlo tak špatně. Juniorka hrála o medaile. Ve čtvrtfinále jsme sice prohráli s Karlovými Vary na nájezdy, a to rozhodlo o tom, že jsme nepostoupili dál, ale přesto na tom byli junioři dobře. To mužstvo dospělých se potácelo někde na posledním nebo předposledním místě a zachránili se až v zápase s Opavou.
V roce 2008 vyšel v Olomouckém deníku článek, ve kterém jste po nelehké sezóně prohlásil, že už byste nechtěl vést dva týmy najednou. Uběhlo pět let a vedete je, úspěšně, dál…
Bylo to náročné v tom, že jsem byl na mužstva úplně sám. Teď už mám přece jen aspoň jednoho asistenta, se kterým se můžu podělit o práci u mladšího dorostu. Mám tu i výborného vedoucího mužstva. To jsou věci, které hodně pomáhají. V době, kdy tohle všechno nebylo, šlo o obrovské množství práce. Týmy navíc neměly kvalitu, kterou by mít měly. V juniorce se bojovalo o to, abychom neskončili mezi posledními dvěma třemi mužstvy, protože se snižoval počet týmů v extralize. Tehdejší ročník navíc nebyl tak kvalitní, takže šlo o nervózní zápasy, kdy jsme se snažili zachránit a ten tlak byl obrovský. Dodnes si pamatuji, že jsem se po té sezóně cítil, jako bychom odehráli tři v kuse a dlouho jsem se z toho vzpamatovával.
Před sezónou 2009/2010 se rozdělil dorost na mladší a starší, a Olomouc tak získala další dvě extraligová mužstva. Vy jste posléze tento ročník označil za nejlepší za poslední tří až čtyři roky.
Já osobně považuju za velký úspěch i to, že máme dodnes všechny tři týmy v extralize. Ty ročníky nejsou vždy tak kvalitní, a přesto zůstáváme mezi 16 nejlepšími týmy juniorů a 24 týmy mladšího dorostu. Vzhledem k tomu, že naše mužstvo dospělých nehraje extraligu a nemáme tak dobré zázemí, jako mají extraligové týmy, je to velký úspěch. Stejně tak to, že Sportovní centrum mládeže funguje ve všech třech mužstvech.
Je pozitivní vidět, že se kluci posunují dopředu, zlepšují se a že jim samotným dělá hokej radost
Rukama vám prošla všechna mužstva od mladšího dorostu až po A tým. Mezi nimi je velký věkový a vývojový rozdíl, dalo by se říct, který z týmů byl pro vás ten nejzajímavější?
Nelze říct, že by byla práce u jednoho nebo druhého týmu zajímavější, ale jsou samozřejmě hráči, kteří vám práci zpříjemní svými výkony a pak jsou „hlupáci“, se kterými jen děláte a jste rád, že za sezónu odejdou a přijde jiná skupina. Samozřejmě byly ročníky, které nestály za moc, ale vždycky tam byli hráči, kteří přinášeli radost, a člověk měl pocit, že jeho práce není úplně zbytečná.
Práce u mladšího dorostu je zajímavější v tom, že buď to vidíte pokrok, nebo „zkázu“. Během tří až čtyř měsíců je vidět, jestli jsme se s mančaftem pohnuli dopředu, stojíme na místě, nebo jestli nás všichni ostatní předbíhají. Je pozitivní vidět, že se kluci posunují dopředu, zlepšují se a že jim samotným dělá hokej radost.
Vedete dva různé týmy a určitě nemůže jít všem všechno, používáte při trénincích srovnání jednoho mužstva s druhým?
Samozřejmě se využívají příměry. Například, když juniorka prohraje a mladší dorost vyhraje, můžeme říct „kdybyste aspoň bojovali tak, jako dorost“ nebo „dívejte se, jak si dorostenci nahrávají, vy si ani nenahrajete“ a podobně. Všechno ale musí být s mírou, protože odstup tří let je veliký a srovnávalo by se nesrovnatelné.
Vždycky tvrdím, že jaký základ dostaneš, takový si vezmeš s sebou
Olomouc má pravidelně skupinku svých zástupců z řad hráčů v reprezentačních výběrech. I to může být oceněním dobré práce s mládeží…
Abychom se jen nechválili (smál se), musíme přiznat, že mladých hráčů ubývá a taky práce s mládeží je rozprostřená různě po krajích. Máme řadu hráčů v národních týmech, ale ne všichni jsou původně z našeho klubu. Mnozí z nich vyrostli jinde a tam taky dostali ten základ. Jde například o kluky ze Šumperka nebo z Uničova, kteří sem přišli v šesté sedmé třídě. Já vždycky tvrdím, že jaký základ dostaneš, takový si vezmeš s sebou. Naše práce byla dobrá v tom, že jsme vytipovali správné hráče a naše následná spolupráce s nimi byla taková, že se do reprezentací dostali.
Jedním z hráčů Mory, kteří se objevují v reprezentaci je i Alex Rašner. Ten letos zvládá hrát rovnou za tři týmy Olomouce, co na něj říkáte?
Alexe jsme vytipovali jako sedmáka, kdy přišel do extraligy mladšího dorostu a už u nás zůstal. Víceméně pokračuje v tom trendu, ve kterém začal. Byl výjimečný i v Šumperku, ve kterém vyrůstal. Na rozdíl od jiných, kteří někam přejdou a „zůstanou stát nebo zapadnou“, se neustále rozvíjí. Pokud na tom bude zdravotně dobře a bude mít v hlavě všechno srovnané, tak má před sebou velkou perspektivu. Nemusel by skončit „jenom“ v extralize, ale někde úplně jinde.
V podmínkách, jaké jsme schopni vytvořit a nabídnout, fungujeme víc než dobře
Před dvěma lety jste se zmínil o problému hokejových akademií, respektive o tom, že Olomouc akademií není. Tehdy jste řekl, že pokud tu do dvou let nevznikne, může klub přijít o kompletně celou mládež…
Ten problém je tu stále. Vzhledem k tomu, že nemáme druhou ledovou plochu a nemáme možnost přidat tréninkové hodiny, tak se nám stále „rozevírají nůžky“ mezi našimi dovednostmi a dovednostmi ostatních kluků. I když je to týdně hodina nebo hodina a půl, je to přece jen za sezónu 70 hodin na ledě a je to někde cítit. Protože víme, že jezdit do Šternberka nebo Uničova je fyzicky a hlavně finančně hodně náročné, nahrazujeme chybějící hodiny tělocvikem, suchou přípravou, gymnastikou a podobně. Snažíme se maximálně využívat hodin na ledě, které máme, ale zároveň k tomu přidáváme, na rozdíl asi od jiných klubů, podstatně více práce mimo led. Samozřejmě ale, když pak pozorujeme jiná mužstva, co se týče techniky bruslení, tak jsou na ledě vybruslenější a lehčí, kdežto my jsme trošku těžkopádnější.
Jeden z předpokladů pro akademii je sportovní zázemí. Je potřeba, aby měla vybudované prostory pro tělocvičnu, posilovnu, rehabilitační linku, prostory pro stravování a částečně s ubytovnou, a to my nejsme schopni v současné době a v prostorách z 80. let bez nějaké velké finanční pomoci z venku zajistit. Ta investice je obrovská, ale zase spolupráce svazu směrem zpět je také větší, platí například tři trenéry a ne jednoho, jako v současné době, kdy jsme na 70 lidí tři. Kdyby nás bylo šest, byl by to znatelný rozdíl. Přesto ale, fungujeme v podmínkách, jaké jsme schopni vytvořit a nabídnout, víc než dobře.
O rekonstrukci stadionu už se mluví několik let. V současné době existují dva návrhy multifunkčních hal, které by stávající stavbu nahradili. Jaký je váš názor, rekonstrukce nebo nová hala?
Vyrůstal jsem vždycky ve skromnějších podmínkách, takže nejsem žádný megaloman. Pražská O2 aréna nebo liberecká aréna, to jsou krásné stavby, ale jejich juniorky stejně hrají na třetí ledové ploše a hraje se tam stejně pěkný hokej, jako by se hrál v arénách. Myslím, že je třeba, aby všechno fungovalo, jak má a nemusí to být ze zlata. Stačily by dvě ledové plochy, protože zázemí se tu vybudovalo v posledních třech nebo čtyřech letech. Zrekonstruovaly se kabiny, toalety a podobně a i když stadion zvenčí vypadá pořád stejně, tak ho tohle všechno hodně posunulo. Nemusí to tu být obložené mramorem jako v O2 aréně. Stačí, když to bude plnit to, co má.
Prvním ukazatelem toho, jak dobré to pravidlo bylo nebo nebylo, bude letošní MS20
Od letošní sezóny platí pro extraligové a prvoligové týmy pravidlo o povinném nasazování mladých hráčů (ročník 1994 a mladší). Co si o něm, jako trenér mládeže, myslíte?
Mám z něj smíšené pocity, protože pozoruji vývoj naší mládeže už asi 12 let, zapojil jsem se i do komise, která rozhoduje o některých věcech kolem mládežnického hokeje. Přesto jsem ale zastáncem toho, že kdo si své místo nevybojuje, neměl by ho mít. Když si vezmeme, že je v ELH a první lize celkem dvacet osm týmů, což je 56 hráčů, a to jsou de facto dvě další mužstva, myslím, že tu tolik dobrých hráčů, kteří by nesnižovali kvalitu hokeje, není. Nebo nedostávají tolik prostoru, kolik by měli a ta vyhranost není taková. Myslím si, že prvním ukazatelem toho, jak dobré to pravidlo bylo nebo nebylo, bude letošní MS20, kdy se ukáže, jestli jsou kluci, kteří hrají první ligu a extraligu, schopní se prosadit a kolik z těch hráčů, kteří byli do A týmů natlačeni, na MS bude.
Mora s tímto pravidlem, alespoň prozatím, v podstatě nemá problém. Za A tým nastupuje hned několik juniorů, kteří do zápasů aktivně zasahují.
Je to dobrou prací s mládeží, a proto nemáme problém začleňovat hráče do áčka (smích). Naši hráči dostávali prostor už i v loňské sezóně a je to také proto, že se tu systematicky buduje mužstvo, které by mělo dosáhnout na vyšší mety. Tím myslím extraligu. Bez toho, aby mělo už z dřívější doby vyhrané mladé hráče, to nejde. Myslím si, že by naši junioři dostávali šanci i bez tohoto pravidla. Jsem rád, že se kluci v týmu dospělých objevují a nejsou jen do počtu. Odvedou si svoji práci, na kterou teď momentálně mají, a když je to ke spokojenosti trenérů áčka, je to jen dobře.
Bronzové medaile juniorů jsou pro mě odměna za 10 let práce
O kvalitě juniorky ostatně svědčí i její loňský úspěch, kdy obsadila třetí místo.
Beru to jako obrovský úspěch a pro mě je to takové zadostiučinění, protože 10 let trénuji mládež a takový největší úspěch byl předtím semifinále mladšího dorostu, kdy jsme hráli proti Slavii, tehdy ještě v čele s Hertlem, Jaškinem a dalšími hráči, z nichž někteří teď hrají v NHL, nebo stabilně v extralize. Vypadli jsme až v prodloužení a spousta hráčů z toho tehdy byla strašně zklamaná. Šlo právě o tu skupinu, která loni získala bronzové medaile. Právě o to větší motivace to byla loni, kdy jsme narazili na podobného soupeře. Šlo o Chomutov a ta atmosféra, kterou jsem tam s kluky zažil, byla nenapodobitelná, už se asi nikdy nevrátí, takže takový zážitek bude mít člověk jen jeden. Kluci ten zápas chtěli hrozně moc vyhrát, byli soustředění, připravení … Pro mě je to odměna za těch 10 let práce, úspěchů a neúspěchů. Jsem rád, že jsem takovou sezónu zažil.
Před začátkem letošní sezóny jste řekl, že současný tým juniorů nebude tak silný jako ten loňský a budete rád, když se udrží v extralize. Někteří klíčoví hráči nastupují za A tým, další odešli do jiných klubů…
Jsem rád, že se naši hráči takhle prosazují. Říkal jsem, že letošní juniorka bude slabší a můžu to říct i teď. Nemá kvalitu toho loňského týmu, který byl enormně silný a kvalitní, od vynikajícího gólmana, přes čtyři skvělé obránce a šest útočníků. Ale tento mančaft, který se tu sešel, má jiné kvality. Myslím si, že má ohromně bojovného ducha a touhu vyhrávat. Své přednosti má a musí se jich držet.
Soutěž jsme rozběhli velice slušně, první čtvrtina byla nad očekávání velmi dobře zvládnutá, ale nic to neznamená. Sezóna je dlouhá a těžká, stačí, aby se zranili dva tři klíčoví hráči, a zápasy budou vypadat úplně jinak.
Jsem rád, že se dál využívají kluci, co nastupují za áčko a především, že k tomu přistupují tak, jak přistupují. Kdykoliv s námi hrají, tak jsou v týmu cítit. Ať je to Aleš Jergl, který snad neměl zápas, kde by nebodoval, tak Škůra (David Škůrek) se svou postavou a nasazením, který nahání soupeřům strach jenom tím, že je na ledě. Další věc je, když junioři vidí, že přišli hráči, kteří chtějí hrát. Příkladem může být Lukáš Králík, který když přijde a bojuje na ledě, tak se k němu ostatní přidávají. Pomoc kluků z áčka je obrovská a i dominantní v tom, že si nikdo nemůže říct „no jo, oni se sem přijdou ukázat a my to tady máme odehrát“. Je to opačně, kluci přijdou a chtějí hrát a ukázat, že už mají hrát jen za áčko a ne za juniorku a podávají maximální výkon, který je v jejich silách, to tomu týmu strašně moc pomáhá.
Dobrý kustod je jako výborný brankář, to je alfa a omega
V minulém roce vám s juniory pomáhal Richard Diviš, letos oficiálně asistenta nemáte, jak to tedy je?
Letos jsem na juniorku úplně sám. Richard byl loni v obrovské pohodě a nedělalo mu problém přijít na trénink juniorky. Měl volné odpoledne a chtěl se tu vyblbnout. On do těch tréninků vnášel neskutečné věci a i mě bavilo, když jsem ho pozoroval. Bylo to, jako bych viděl sebe před dvaceti lety. Teď už takovou energii nemám. Určitě to byl pro kluky obrovský přínos, protože ho někteří z těch starších zažili jako spoluhráče, jiní se na něj chodili dívat a brali ho jako takovou nějakou svoji „modlu“ nebo jako hráče, od kterého by se mohli učit a on se k nim choval naprosto férově, parádně. Má velký podíl na tom, že juniorka loni dosáhla takového úspěchu.
Mezi odchovance Olomouce patří i slavní hráči jako David Krejčí, Petr Vrána nebo Jiří Hudler. Potkal jste se za svého působení v klubu s někým z nich?
S tátou Jirky Hudlera jsme vyrůstali, s tím mladším jsme velice dobří kamarádi. S Petrem Vránou se potkáváme, známe, ale v době, kdy tu oni dorůstali, tak jsem byl mimo klub a když jsem se vrátil, už tu nebyli, takže jsem je jako trenér nikdy nevedl. Když byla výluka v NHL, tak tu David (Krejčí) trénoval, pak se domluvil s Pardubicemi. Myslím si, že kluci, kteří jsou rozumní a schopní nějaké komunikace, tak se můžou domluvit s panem Dopitou a můžou trénovat tady, místo aby někam dojížděli. Je to výhodné pro ně, ale z komerčního hlediska i pro Olomouc, když se sem vrací hvězdy, které tu vyrůstaly.
Kustodem Mory je váš bratr Petr Přecechtěl, jak se vám spolu pracuje?
My máme už odmala takový „svůj“ vztah a na tom se nic nezmění. Já jsem byl vždycky starší a ať to dělá, jak to dělá, pořád mě brácha nemůže předehnat. (smál se) My se bereme naprosto v pohodě. On dělá hospodáře na sto procent, stejně tak, jako já trenéra a plníme si svoje povinnosti. Když jsem byl u A mužstva, tak to byl vynikající profesionální vztah, kdy jsem si řekl, co potřebuju a všechno fungovalo, vlastně tak, jako dosud. On věděl, co si může dovolit a to, že jsem jeho bratr, nehrálo roli. Jsem rád, že tu je a mám ho pod kontrolou, protože je to můj malý brácha a musím ho pořád hlídat (smál se). Dobrý kustod je jako výborný brankář, to je alfa a omega. Popichování ale probíhá pořád, my jsme navíc oba takové typy, kterým dělá dobře, když si do sebe rýpnou, ale je to v těch bratrských mezích.
