Helmu dolů: Tomáš Vošvrda

Aby člověk chytal, musí mít vysokou školu

Proč ses stal brankářem?
V pěti letech mě dal otec na hokej a od nějak malička mě to táhlo do branky. Takže když jsme hráli čtyři na čtyři, tak jsem stál jako poslední. Chtěl jsem chytat odjakživa; ťatka nechtěl, abych chytal, chtěl, abych byl bek. Což možná někdy byla chyba, možná jsem měl u toho beka zůstat. Potom na Vánoce mamka koupila betony, lapačku a vyrážečku, a tak jsem začal chytat. Pomohla tomu hodně.

Za jak dlouho si vlastně brankář zvykne, že na něj létají puky, protože instinkt je uhnout…
Hm…ani nevím (usmívá se). Ale tak, když to vidíme teďka, když na vás někdo na tréninku jede a tři metry před váma na vás napřáhne, tak se schováte do želvy a modlíte se, ať si dá góla, ať jsme všichni spokojení. Mně nic neudělá, on si dá gól a je spokojený.

Takže si nezvykneš…
Při tréninku nad tím člověk přemýšlí. Při zápase se nad tím nedá přemýšlet, ani nad tím nikdo nepřemýšlí. To je prostě …Budu bez helmy, tak tam skočím, je mi to jedno.

Co ti běží hlavou, když do tebe při zápase, ať už úmyslně nebo neúmyslně, někdo najede, srazí tě? Není prvotní reakce takové to „tak počkej, s tebou si to vyřídím“ ?
To poznám. Pokud vím, že přijely Benátky, tak tam se bavím s těma klukama, ti měli nařízeno, ať do mě chodí. To jsem věděl. Já jsem s tím i počítal. Ale jak už jsem říkal minule. Pokud je to nějaký myšák, co se v životě nikoho nedotkl, pak přijede a chce najednou štěkat, tak „pojď, neštěkej a kousni. Pokud na to nemáš, tak odjeď.“ To je jednoduché. Pokud chce někdo štěkat, tak se za to musí umět i postavit.

O brankářích se říká, že jsou „jiní“. Vnímáš to nějak?
My si taky o nich myslíme, že jsou jiní. Já říkám, že aby člověk chytal, musí mít vysokou školu, pak je obránce a kdo útočí, tak tomu stačí základka. Ten jen jede do středu, dopředu, vystřelí puk a vystřídá. (směje se) Takže asi tak nějak. Oni si říkají, že jsme jiní, tak my jim taky říkáme, že jsou divní.

Brankáři musí být tak trochu „splachovací“. Dostat během zápasu třeba šest gólů asi rozhodně není příjemné…
No, tak někdy se to stane. (směje se) Já jsem si v sobotu (proti Šumperku) taky moc nezachytal. Čtrnáct minut a šel jsem. Naštěstí se vedlo, takže to bylo v pohodě. Nebo v pohodě…Byla to taková polehčující okolnost. Hally to dochytal super, ve druhé třetině hodně podržel, což bylo důležité. Kdybychom dostali na 5:5, tak bůhví, jak by to dopadlo. Ale ty lidi jsou tady fantastičtí, protože oni opravdu fandí pořád. A co se týká nás dvou s Hallym, tak my si na ně nemůžeme stěžovat.

Sezóna za oceánem mi otevřela oči

Jak vzpomínáš na dobu, co jsi strávil za oceánem? (tým Medicine Hat Tigers, WHL)
Jenom v tom nejlepším. Šel jsem do týmu, který měl obhajovat titul, což se nám nepodařilo, vypadli jsme v prvním kole. Ale vzpomínám na to hodně dobře. Chytil jsem skvělé lidi, u kterých jsem bydlel, se kterýma jsem doteď v kontaktu. Hodně mi to pomohlo, naučil jsem se anglicky, naučil jsem se trošku jinak přistupovat k hokeji, než jsme byli tady v Česku zvyklí a hodně mi to otevřelo oči.

Jak jsi na tom tedy byl s angličtinou, než jsi odešel?
No já jsem si myslel, že jsem na tom dobře. Než jsem tam šel, tak jsem si pouštěl filmy v angličtině s anglickýma titulkama, abych to zkoušel, jestli to pochytím tu angličtinu. Když jsem byl doma, tak jsem si fakt myslel, že to půjde. Ale pak jsem přijel na letiště s těma báglama a imigrační – co že tady chci dělat. Tak jsem nějak jako tou angličtinou, že jsem hokejista a že budu hrát hokej. A oni – a kde a z jakého důvodu a blablabla… No a samozřejmě to mě tam podusili asi čtyřicet minut na tom oddělení. Velké přivítání v Kanadě. Ale já jsem byl vlastně jediný Čech v týmu, takže já jsem během dvou měsíců se tam dostal a ono se to vžije do vás. Tam už není problém potom.

Zmínil jsi, že jsi žil s tamní rodinou, o to líp sis asi na angličtinu přivykl?
Určitě. To byli starší, skvělí lidi. Jak jsem říkal, jsem s něma dodnes v kontaktu. Ta paní to byla bývalá paní učitelka, takže mi pomáhala; jak psát správně a výslovnost a tak dál. Ti Kanaďani jsou dobří v tom, že když vám chtějí pomoct, tak vám pomůžou. Takže když jste v tom kolektivu nějakých 25 lidí a všude máte angličtinu… Jestli já jsem volal jednou za dva dny domů přes Skype, to už tehdy šlo, tak to byla výhoda. Ale když nás zavřeli někam, když jsme jeli na teambuilding někde do lesa a nemluvil jsem čtyři dny česky, tak tím víc se to do mě vžilo. Ono se to nezdá, ale když někdo potom přijede z Kanady a trošku motá, tak já se tomu vůbec nevidím, protože jsem si to sám zažil. Ale není to takové „jak se u vás v Česku říká“, to úplně nenávidím, když to někdo řekne.

Rodina, se kterou jsi bydlel, pravidelně chodila na zápasy?
Ti lidi, co u sebe mají ty kluky, tak dostanou od klubu permanentky na celou sezónu. Dostávaj i nějaký příspěvek na bydlení a na všechno, aby ten kluk mohl mít všechno, co potřebuje. Já jsem měl fakt tu výhodu, že oni mi dávali i svačiny na zápasy, večere po zápase jsem měl, což nebývalo zvykem. Tam šlo o to, abyste měli snídani a oběd, ale ty večeře, to většinou byli ti kluci někde spolu. Ale já jsem to měl všechno doma, takže já jsem měl v tomhle pohodu.

Naučil jsi své spoluhráče nějaká česká slovíčka?
Tak jelikož tam to chodí tak, že se ti kluci hodně mění mezi týmy, tak někteří Čechy zažili. Samozřejmě to byly klasické nadávky, tak to uměli samozřejmě (směje se). A jinak říkali, že to nejde se naučit. Jako když už se něco naučili, tak to používali potom často. Tak to bylo celkem vtipné s tím jejich přízvukem anglickým. Třeba česká nadávka.

Za Medicine Hat Tigers teď chytá brankář Marek Langhamer. Sleduješ ho? Vzpomínáš na tu dobu strávenou v Kanadě, když ho vidíš?
Zrovna právě teďka na těch dvacítkách (WJC 2014, kde Langhamer chytal za český tým), když jsem viděl tu helmu, kde má vlastně ten znak, tak jsem si trošku zavzpomínal. Teď jsme si psali nedávno, tak jsem mu říkal, ať tam pozdravuje všechny, protože tam se to nemění. Tam ten realizační tým, ti vedoucí družstva a trenéři jsou tam pořád stejní, takže když jsme si psali, tak i říkal, že na mě i vzpomínají, že to byla zábava občas se mnou (směje se). Ale jo, jsem v kontaktu, vím, jak si stojí, on tam je už dvě sezóny, šlape mu to a to je dobře pro české gólmany.

Kdo neměl Facebook, nebyl „in“

Jsi jediný hráč áčka, který aktivně používá Twitter. Stalo se ti někdy, že by ti lidi psali negativní věci?
Já to mám tak, že to je sociální síť, každý si tam může psát, co chce. Jestli má někdo na něco jiný názor, než já, ať ho má. Já to nějak neřeším. Pokud se to netýká, že by zaútočil na moje blízké nebo něco podobného, tak je mi to úplně jedno.

Bereš to jako výhodu, třeba že jsi blíž fanouškům?
To stoprocentně, jelikož já už to mám fakt už těch pět let nebo kolik. Jak jsem byl v Kanadě, tak jsem si to založil, začal jsem to sledovat. Mně se líbí, jak ti kluci z NHL tam píšou nějaké pocity nebo mají několik hlášek a tak dál. Mně se to líbí. Samozřejmě, tady v Česku to tak není. Tady ještě co napíšete někde, tak se to otočí úplně. Myslíte to pozitivně a obrátí se to úplně do negativa. Takže já se nějak moc k věcem nevyjadřuju, protože už s tím mám zkušenost, že jsem se vyjadřoval a otočilo se to úplně proti mně. Takže já už takové nějaké věci moc nepíšu.

Žádné přemlouvání spoluhráčů v kabině, aby si taky založili účet, neproběhlo?
Já si myslím, že tady jako celkově v Česku, není k tomu ještě takový ten vztah. Z kluků to nemá asi nikdo, nebo o tom nevím… Nebo to mají a nepoužívají to. No a co se týká lidí v Česku, tak asi k tomu ještě nemají nějak blízko. Ale to samé bylo s Facebookem. Když já si to vzpomínám, jak jsem přišel z Kanady, měl jsem Facebook… a do dvou let, kdo neměl profil, nebyl in. Takže to možná dojde i do tohohle stádia.

Ty si očividně podporu užíváš. Přinesl sis to z Kanady, nebo jsi prostě taková povaha?
Já jsem takovej jako celkem přátelskej typ, takže mně to ani nepřijde. Pokud na mě nepískají a nevyhání mě z kasy ven, je to ještě v pohodě. Ale když nám fandí, je to to nejmenší, poděkovat. Je to samozřejmost. Nebo možná pro někoho ne, ale já to nevnímám jako nic špatného. Když vám fandí celý zápas… Oni na to čekají. Takže se snažíme, já nebo Hally, se jim nějak odvděčit.

Setkal ses někdy s tím, že by na tebe pískali?
V Kanadě určitě ne. Tam ať vám daří, nedaří, tak furt stojí za tím týmem. Tam jsem snad nezažil, že by na nás pískali za celou sezónu. Jako občas se vám něco nepovede, oni si zabučí, ale že by pískali, tak jak je to v Česku… Někdy to je šílené, no.

Už teď mám v hlavě play-off

Nedávno odešel Marek Pinc do Kazachstánu, kdyby taková nabídka přišla, kývl bys třeba na ni?
Ozvali se mi i z Kazachstánu. Co se týká peněz, tak to bylo neskutečné, to jo. Ale já ve svých 23 nebo 24 letech jsem nemohl přemýšlet nad tím, kolik si vydělám. Pořád mám nějaké ambice, pořád bych chtěl něco dokázat v tom hokeji a nemohl jsem přemýšlet tady nad tímhle. Chtěl jsem si znovu udělat jméno, aby se mi třeba podařilo jít do té extraligy zpátky. Samozřejmě by bylo nejlepší, kdyby se nám podařilo postoupit. To by bylo to úplně nejlepší, co by se mohlo stát.

Takže nesníš o NHL, KHL nebo jiných cizích ligách?
Teďka o tom nesním. Teď jsem v 1. lize v Česku, takže nemůžu myslet tak vysoko. Nějak jsem to přehodnotil v hlavě… teďka postupně. Teď přemýšlím, že za měsíc začíná play-off, což je podstatné. Kvůli čemu jsme se tady od léta chystali. Takže už teďka mám v hlavě play-off, měsíc předem.

Na ledě si ublížíte dřív než v kleci

Tvá záliba v bojových sportech je známá…
Mně se to vždycky líbilo. Než jsem šel do Kanady, tak jsem začal s boxem. Protože jsem věděl, že tam se to často bije, věděl jsem, že může přijít ta chvilka… ať jsem na to nachystanej. Tam se bijou i brankáři. To se bohužel nepoštěstilo (směje se). A když jsme byli v Kanadě, tak tam jsme chodili s bitkařema každé pondělí na box. Tam jsme se bili mezi sebou, takže to bylo fajn. Přišel jsem zpátky po té sezóně, tak jsem nějak trénoval sám jenom na pytel. No a když jsem přišel do Liberce, tak tam jsem se seznámil s jedním panem sponzorem, který sponzoruje i klub BFC Liberec. No a tam jsou kluci, co dělají thajský box, kickbox a MMA, ty ultimátní zápasy v kleci. Já jsem se s něma spřátelil, víc a víc, a už to jelo. Spřátelil jsem se s Tomášem Pencem, co se bije v kleci, a začali jsme se spolu nějak chystat. Prostě mě to baví, mě by to lákalo, si zkusit jak zápas v boxu, thaiboxu, nebo i ta klec. Ale to máme zákaz, samozřejmě.

Nebudeš tedy druhý Jeremy Yablonski, který přes sezónu hraje hokej a v létě zkouší MMA?
Ne, to určitě ne (směje se). To mi nikdo nedovolí, kvůli smlouvě. A ani doma by mi to neprošlo. Furt to zkouším, ale asi se mi to nesplní.

Mohl bys vysvětlit rozdíly mezi těmito bojovými styly?
Tak v kickboxu používáte i nohy, v thaiboxu můžete i loktama. Což už se celkem přiostřuje. Co se týká MMA nebo ultimátních zápasů, může se i na zemi. Oni říkaj, že to je bez pravidel, což je blbost. Můj názor je, že na ledě si ublížíte dřív, než v té kleci. V kleci vás maximálně někdo vypne, pak vás vzbudí a jdete dál (směje se). Až na nějaký monokl nebo nějaké šití, ale to je i při hokeji. Ale spousta lidí to odsuzuje, říkaj třeba, že to jsou vypatlané hlavy… Když vidím ty kluky, měl jsem možnost je sledovat, jak se chystají z taktického hlediska a z fyzického hlediska… Já znám těch kluků hodně a jsou všichni v pohodě. Mně se třeba vždycky líbil Mike Tyson. Já ho neuznávám jako člověka a co dělal mimo rink, ale jako sportovce ho ze sportovního hlediska musí uznávat hodně lidí. To co někdo dělá v osobním životě, to je myslím každému jedno, si myslím. Jestli měl nějaký cíl, tak to několikrát dokázal.

Tomáš se o svém relaxu v podobě bojových sportů rozpovídal už během angažmá v Liberci. Pod níže uvedeným odkazem najdete Tomášovo interview, které natočila liberecká televize. Rozhovor začíná v čase 7:30.

Zmínil jsi taktickou přípravu. Myslíš, že je hokej strategičtější hra, než jsou třeba zápasy?
To se asi nedá ani moc srovnávat. Ale tady prostě máme taktiku, víme, že nějaký soupeř dělá to a to. To samé ví ten kluk, co jde do zápasu. Pokud se zkrátka dobře takticky připravíte, tak máte velkou šanci, aby se vám to podařilo.

Byl ses někdy podívat na nějaký zápas?
Právě v tom Liberci je co šest měsíců velký galavečer, takže já jsem byl přímo u dění. Viděl jsem, jak se ti kluci chystaj dva měsíce na ty zápasy a tak dál. S tím klukem z té klece jsem se mohl chystat, chodili jsme i běhat do lesa, i mi ukazoval nějaké věci. Sleduju to hodně. Tady ještě shodou okolností je z Olomouce ten Karel „Karlos“ Vémola. Ten se mi hodně líbí. Jako jediný zkusil tu americkou UFC, což jako klobouk dolů před ním.

Ženské zápasy jsi viděl?
Viděl jsem a nelíbilo se mi to. Ne, že bych to chtěl nějak odsuzovat, ale prostě jsou sporty, co by neměli dělat chlapi, a co by neměly dělat ženské.

Každý je zodpovědný za svůj výkon

Srovnával jsi nějak hokejovou suchou přípravu a přípravu na zápasy?
Je to úplně jiné a já kdybych měl možnost se chystat sám… Což letos jsem měl víceméně, pět týdnů jsem se chystal sám a cítím se asi nejlíp za poslední čtyři sezóny. Používal jsem ty jejich věci a opravdu… Co se týká těch silových a výbušnostních věcí, tak to si myslím, že se v rámci té hokejové přípravy až tak nenatrénuje. Hodně se běhá a jezdí na kole a to si myslím, že pro gólmana není úplně ideální.

Takže budeš dávat nějaké tipy trenérům?
Určitě ne, to oni si do toho nenechají mluvit. Každý má nějakou svou přípravu. Ale já bych byl pro, aby se všichni připravovali sami na tu sezónu, jako je to v Americe. Já myslím, že každý je zodpovědný za svůj výkon a každý chce vydělávat peníze a chce mít výsledky. Takže je to na každém zvlášť, jak se nachystá na tu sezónu. Ale někteří lidi s tím nesouhlasí.

Myslíš si, že v Česku se individuální příprava neprosadí?
Někomu to povolí, někomu ne. Záleží asi na domluvě. Ale za sebe říkám, že jsem pět týdnů trénoval sám a cítím se nejlíp.

Poměrně pravidelně s vámi trénují i gólmani z juniorky nebo staršího dorostu. Nedávno jsme mluvili s Martinem Slezákem, ten říkal, že od vás dvou s Hallym moc rad nedostává. Dá se tedy říct, že si gólmani neradi nechávají mluvit do práce někým jiným?
Tak zase jsou věci…On se ani neptá. Nebo takhle, já mu občas můžu něco říct, jak to vidím já, ale on si to musí přebrat. Je to na něm. On je stejně vysoký jako já, může se dívat na youtube, na gólmany, může to zkoušet, je to na něm. Pokud s náma přijde někdo z mladých, tak mu něco někdy řekneme, co dělá špatně. Ale že bych se mu já do toho montoval…Já mám kolikrát potíže sám se sebou, tak ještě abych někomu něco říkal (usmívá se).

Jak je to v tomhle ohledu mezi tebou a Hallym?
My se zeptáme, jak vypadal ten gól, co si myslí. To zase my máme takový vztah, že si to řekneme. Nebyl by důvod, abychom se plácali „jo, tys za to nemohl“ a pak bychom se někde vzájemně naložili. My to spolu diskutujeme o přestávce nebo vyjedeme, když se jdeme napít, tak se bavíme, co a jak. Třeba teď jsem říkal Hallymu, když jsme vedli 3:0 nad Šumperkem a oni si vzali time, „no Hally, teď to začne“. Taky to začalo, ono to je někdy poznat.

Mimo led je to úplně v klidu člověk

Tvým vzorem je Patrick Roy. O něm se ale ví, že je poměrně výbušné povahy, někteří ho nazývají dokonce bláznem, co si o tom myslíš ty?
Měl jsem možnost být v Liberci s Filippim, který pod ním byl v Quebecku dvě sezóny v juniorské soutěži. Říkal, mimo led, skvělý člověk, přijde na střídačku nebo přijde zápas, je to blázen. Ty lidi to fakt vtáhne do zápasu a jsou úplně někdo jiný. Ale co se týká mimo led, tak že je to úplně v klidu člověk. Teď to píše i Hejda, že je celkem kliďas, ale když už dojde do nějaké situace, tak vybouchne. Což tak máme asi všichni.

Docela nedávno se jako trenér postavil na střídačku týmu Colorado Avalanche, překvapilo tě to?
Vůbec ne. Podle mě je to přesně typ, co dokáže vyhecovat mužstvo takovým stylem, že i když na to třeba podle soupisky nemá, myslím, že on je dotlačí do takového výkonu, že je posune dál. Ale jak říkám, je to můj názor a hodnotím to podle článků, co píšou ti kluci nebo podle toho, co mi říkal Tomáš Filippi.

Říká se, že je i velice pověrčivý…
Věděl jsem to, každý máme svoje. Já taky dělám před zápasem určité věci při rozcvičce nebo tak.

Je to pověrčivost nebo spíš zvyk? Protože někteří sportovci tvrdí, že si na něco zvykli a už s tím nemůžou přestat…
Přesně tak. Já už nějaké věci dělám automaticky, ale kdybych na to zapomněl, tak mě to asi nějak nerozhodí. Ale jsou nějaké zaběhlé věci, co se snažím dodržovat. Ať je to to, že se dejme tomu běžně na zápas chystám asi dva dny. Ani ne mentálně, ale spíš fyzicky. Shazuju váhu a tak dál, hlídám si jídlo a takové detaily.

Royovo překračování čar nebo mluvení s tyčkami od branky by se ale některým mohlo zdát až jako bláznovství…
Já si myslím, že on s tím jednou začal a pak už to dělal automaticky. Ale taky… Dejme tomu, že v Kanadě nebo v Americe je v každém týmu psycholog. Někomu se nedaří, někdo má nějaké potíže a ten psycholog mu pomůže. Tady v Česku řeknete, že jdete k psychologovi a lidi z vás udělají psychopata. Jsou to takové detaily, ale třeba i po kabině jsme tam měli nějaká hesla a ti lidi tomu věřili, a to vás posouvá. Tady řeknete, že máte hesla v kabině a oni vám řeknou, jděte si přečíst hesla do šatny a vzpamatujte se. Tady jsou takové věci, kdy si myslím, že kdyby se něčemu věřilo, ve sportu nebo i obecně, tak ty lidi mají nějaké ambice, nějaké další cíle.

Když už jsme u hesel v kabině, i tady se pravidelně před play-off posílají vzkazy hráčům do kabiny, nedávno jste dostali i básničku. Dá se říct, že i tohle je pro vás nějaká podpora?
Určitě to potěší. Pořád je lepší, když přijde básnička, než kdyby vám přišel dopis a někdo vás tam nakládal, že jo? (směje se) Určitě to vnímáme. I dokonce před zápasem v Ústí přišel nějaký starší pán, co tu chodí x let na hokej a četl nám tam taky nějakou svoji básničku. Je to vtipné i to potěší, samozřejmě.

Nechtěl jsem, aby synovec chytal

Dostali jsme se až k fanouškům. Co ty a akce pro fanoušky?
Já jsem byl tři roky v Liberci a tam jsme měli akce každý měsíc. Já jsem na to zvyklý, takže mi to nepřijde divné, ani mi to nevadí. Chodili jsme před Vánocemi do dětských nemocnic a do dětských domovů. To jsme si mysleli všichni, že jsme Santa Clausové, když jsme dávali ty dárky. Bylo to takové příjemné, je to zase něco jiného. Ono vás to i celkem potěší. Když přijdete do Jedličkova ústavu, tak vám to trošku otevře oči a uvědomíte si některé věci. To pohne s každým. Kdo říká, že ne, tak to není pravda. Když tam vidíte ty děti, tak to je těžký pohled. Ale zase vás potěší, že ty děti, zrovna oni, ví, o vašich výsledcích i třeba pět let dozadu. To jsme normálně čuměli, že si pamatovali, jak dopadl zápas třeba se Slavií před pěti lety. To oni všechno ví, všechno sledujou. Chodily na zápasy, tak ono vás to potěší. Ale jak říkám, je těžké tam přijít.

O to blíž máš asi teď k dětem obecně a nepřekvapí tě, když se za vámi po zápase na střídačku nahrnou malí fanoušci…
Ty děti jsou šťastné, že si s nimi někdo plácne. (usmívá se) Jim je asi i celkem jedno, jak dopadne zápas. Oni jsou šťastní, že jdou kolem nich hokejisti, co jsou oblečení a plácnou si, takže oni jsou nadšení z tohohle. Já sám si na to vzpomínám, když jsem byl malý a chodil jsem na Vítkovice. (usmívá se)

Jako správný fanoušek jsi určitě i sbíral kartičky Patricka Roye a dalších hráčů… Toho bylo hodně. Teď jsem to vlastně na Vánoce dával svému synovci, co taky chytá. Začal chytat, loni nebo kdy a chtěl kartičky, tak jsem říkal, na co mu budeme kupovat, když mu můžu dát svoje album. Tak jsem tam našel i Dopiho a všechno. On byl taky nadšený, tak jak ty děcka jsou šťastné, že mají kartičky.

Zmínil jsi se, že synovec chytá. Takže šel ve tvých stopách?
No, on chtěl chytat. Já jsem taky nechtěl, aby chytal, ale furt nás přemlouval..no, tak chytá, no bohužel. Bohužel… Já jsem nechtěl, ať chytá, protože vím, co to obnáší. Třeba my teď chápeme, když nechytáme. Ale ty děti zkraje nechápou, že je branka jenom jedna. Chtěl chytat, má to mít. Teďka zase bude další pokus, synovec číslo tři. Tak ten chce být do útoku, takže bude útočit, ten je jasný. Ten má i takovou moji povahu, furt se chce mlátit s někým, tak půjde do útoku. Uvidíme.

Dokážeš si na zápas zajít jen jako fanda, nebo pořád přemýšlíš, co se děje na ledě, kde bude puk a podobně?
Moc ne. Já teďka, když mám čas, tak se jdu podívat na Vítkovice. Ale pořád se dívám, kdo, co, kde, chyba a tak, že? Takže že bych tam šel a dal si pivo a klobásu k tomu, to asi ne. Furt to nějak vnímám, mám tam nějaké kámoše, takže to pořád přemýšlíte, co a jak. Ale že bych se nějak extra díval na hokej, jako na českou extraligu, to ne. Když je v televizi Třinec, Vítkovice nebo Liberec, tak jo, ale na ostatní týmy se nedívám vůbec. Sleduju hlavně NHL.

Když už jsi to nakousl, kterému týmu NHL fandíš?
(Chvíli přemýšlí)…Co sleduju? Colorado sleduju, New York Rangers kvůli Lundqvistovi, a teď Tampu, protože tam mám kluky, co jsme s nimi byl. Ať je to Palát, s ním jsem byl ve Vítkovicích x let, s Gudasem jsem byl od šestnáctky do dvacítky v nároďáku, takže na ty se dívám.

Radko Gudas je teď asi nejznámější český bitkař…
To on byl odjakživa, co si vzpomínám. Když přišel v šestnácti a už to šlo poznat, že co jede po ledě, tak to chce sestřelit. Takový kliďas. (směje se)

Jsi odchovancem Vítkovic, teď máš ale vyřízené střídavé starty do Třince. Jak na to reagovali kluci z Vítkovic?
Říkali, že by si přáli, abych tam na jeden zápas šel a zrovna s nimi. Ale ne…já to tam mám sice napsaný, ale to je jen takové, kdyby náhodou se něco stalo. Teďka už se ale asi nic nestane. Ono nám začíná play-off za měsíc. Navíc ty střídavé starty, to je tam nějak, že kdybych tam šel po 15. únoru, odchytal zápas, tak už bych tam musel zůstat do konce sezóny, podle nějakých těch… Takže si myslím, že by mě ani odsud neuvolnili, to je jedna věc, a druhá věc je, že když to „nevyšlo“ doteď, tak už s tím nějak nepočítám.

Shodou okolností měl v loňském roce Hally (Tomáš Halász) vyřízené střídavé starty do Vítkovic. Ty jsi říkal, že si někdy na nějaký jejich zápas zajdeš, zaregistroval jsi ho tam už loni?
Já jsem neměl moc čas, protože jsem jezdil s Libercem sem (směje se). Do půlky dubna jsem ještě chytal. Doufám, že letos ještě taky budeme hrát do půlky dubna hokej. To by bylo super, kdyby se nám to poštěstilo. Ale tak já jsem tady chytal proti Hallymu v říjnu? Jak jsme tu prohráli 0:9 a já jsem šel po čtvrtém gólu střídat. Když jsem tehdy přijel s Benátkama. Takže to jsem ho tu zaznamenal poprvé.

Prozradil jsi na sebe, že máš rád české filmy. Který je tvůj nejoblíbenější? Nebo máš oblíbeného režiséra, od kterého můžeš vidět téměř každý film?
Ani tak jako ne, ale takovou tu českou klasiku jako jsou Pelíšky, Dědictví, Na samotě u lesa. To jsou takové ty, co pořád pouští dokola. Podle mě už v dnešní době neposkládají takový film. Ti herci, co tam byli, ale už bohužel nežijí, byli vtipní sami o sobě. Měli tam ty hlášky, a to v dnešní době už moc nejde.

Takže takové Troškovy Babovřesky, třeba druhý díl, kam obsadil i hokejisty, tě nelákají…
Zaprvé jsem to neviděl a zadruhé, co jsem slyšel, tak to nehodnotí moc dobře. Někomu se to líbí, někomu ne. Ani mě to nelákalo. Mě, co neláká, tak na to nejdu ani do kina. Ale pokud pojedeme v autobuse a někdo to pustí, budu se na to muset dívat, tak se asi podívám, ale to se asi nestane, aby to někdo pustil (usmívá se).

Nejoblíbenější zmrzlina?
Citron? Asi…

Co by sis vzal na opuštěný ostrov?
(Zamyslel se) Nevím…abych měl doma klid, tak přítelkyni, neboli snoubenku (směje se).

Co se ti nejvíc líbí v Olomouci?
Co jsem tu viděl? Zimák…McDonald (směje se). Ne, tak jako byl jsem ve městě. Je pěkné, ale že bych chodil po památkách, to jsem nikdy nechodil, to mě fakt nebaví. Město Olomouc jako takhle je vážně pěkné.

Hráč, na kterého nejraději vzpomínáš?
Nejvíc, kdo mi pomohl, koho znám devět let, celou dobu, tak je asi Pincák. Marek Pinc prostě…Když to vezmu takhle, ze začátku ve Vítkovicích, když jsem byl mladý, tak mě trošku odpaloval. Ale pak jsme byli v Liberci a tam jsme se sblížili hodně. Tam jsme spolu byli často i mimo led, atd… Ten mi hodně pomohl. Když mi to nešlo, tak mi furt říkal „v klidu, je to jenom hokej. Útočníci jsou blbí, stejně tě vždycky napálí nebo to do tebe vystřelí.“ On to zkoušel vždycky takhle odlehčit, takže na něj vždycky budu vzpomínat, protože ten mi pomohl z toho gólmanského hlediska.