Brankářka Blanka Škodová: Moje začátky občas odnesla nějaká váza

Moje první gólmanské zkušenosti byly ty, že jsem rovnou odchytala zápas

Blanko, jak jsi se jako malá dostala k hokeji a proč zrovna do brány? Byl třeba v rodině někdo, kdo se věnoval hokeji a inspiroval tě?
Přes rodinu vůbec, možná spíš v přes televizi a hlavně s maminkou, když jsme si hrávaly v obýváku. Občas to odnesla nějaká váza a podobně, ale nějak jsme to překonaly a pak mamka navrhla, proč to nezkusit ve Šternberku, odkud pocházím. Zašly jsme na zimní stadion a já se tam přihlásila do kurzu bruslení. Začala jsem celkem pozdě, byla jsem asi ve druhé nebo třetí třídě. Docela mě to chytlo, bavilo mě hrát kolektivní hru s kluky, ale pořád mě to nějak táhlo do brány. Zkoušela jsem se tam dostat, ale tehdy nebylo místo, takže jsem to na rok ukončila. Po konci sezóny jsem na rok od hokeje upustila a začala jsem se věnovat jezdectví. Když ale začala nová sezóna, znovu mě to chytlo a shodou okolností mi tehdy volal pan trenér Smolík, jestli to nechci zkusit v bráně, protože nemají brankáře. Moje první gólmanské zkušenosti byly ty, že jsem rovnou odchytala zápas, takže to bylo docela zajímavé. Nějak jsme to ale zvládli a myslím, že jsme tehdy i vyhráli. Trenér mě chválil a od té doby jsem u toho zůstala.

⇒ Brankářka Blanka Škodová

Nepřekvapilo tehdy tvé spoluhráče, že do brány nastoupila holka? Jak na to vlastně ještě teď reagují ať už spoluhráči nebo soupeři?
Určitě se divili. Kluci už si teď zvykli, ale ohlasy protihráčů ještě do teď jsou poněkud zvláštní. Poslouchat to, je někdy zajímavé, ale nějak se s tím holka musí smířit. Myslím, že mě přijali dobře a určitá podpora od kluků taky je. Je těžké prosadit se mezi kluky, když vidíme i konkurenci mezi mužskými brankáři. Ohlasy trenérů i diváků taky samozřejmě působí na psychiku, ale od toho jsme v bráně, abychom se s tím nějak srovnaly.

Kdy a jak potom tedy došlo k tomu, že jsi ze Šternberka přešla do HC Olomouc?
To bylo trochu komplikovanější. Ve Šternberku hráli kluci a založil se i ženský tým, takže jsme hrávaly tam. Ten ale asi před pěti lety v podstatě zkrachoval. Holky ale chtěly hrát, tak hledaly jinou alternativu. Tady v Olomouci to nešlo, tak jsme všechny hromadně přestoupily do Uničova. Tam jsem odehrála dvě sezóny a přešla do Olomouce. Bylo to v podstatě z mého podnětu, protože už jsem zjišťovala, že mi to s holkami v Uničově nestačí. Další důvod byla škola, protože jsem zrovna vycházela ze základní a ve Šternberku je jen gymnázium, což jsem rozhodně nechtěla. Vybrala jsem si Obchodní akademii v Olomouci, což je 60 metrů od zimáku, takže úplně ideální. Pak proběhla nějaká konzultace s trenérem, který mě přijal a už jsem tu druhou sezónu. Jsem tu spokojená, máme tu v podstatě všechno, ať už jde o zázemí nebo přístup, což mě těší.

Každý někdy řeší, jestli mu hokej stojí za to, obětovat čas, přátele a někdy rodinu

Někteří hráči se zmínili, že byla doba, kdy měli chuť hokeje nechat. Měla jsi i ty nějakou chvilku, kdy jsi měla pocit, že ti to za to nestojí?
Myslím, že krize přijde jednou na každého dospívajícího hráče nebo hráčku. Řeší, jestli na to opravdu má, jestli do toho půjde naplno, zda stojí za to obětovat čas, přátele, někdy i rodinu. Když ale člověk tuhle etapu překoná, je to pak pro něj podle mě mnohem lepší. Víc si věří a má to v hlavě srovnané.

Sama jsi řekla, že hráči hokeji dost obětují, je to znát už teď v mládeži?
Znát to asi jde, protože se většinou distancujeme od větších nebo i zábavných akcí, třeba i ve škole. Ostatní mají nějaké soutěže nebo výlet, ale my zůstáváme na zimáku a trénujeme. I v létě, když jede rodina na dovolenou, tak já zůstávám tady a bohužel (smála se). Preferujeme hokej, takže jsme asi smíření s tím, že to hodně vezme, ale také to do budoucna hodně dá.

Blanka Škodová očima Jakuba Urbische:

Jsem docela rád, že nemusím být s ní v mladším dorostu, protože bych asi psychicky nezvládl, kdybych viděl, že holka chytá líp než já a víc toho chytne (usmíval se). Občas, když se na ni dívám na tréninku, nejde poznat, že je to holka, když přehlédnete ten cop. Je to moc milá, příjemná holka, vždycky mě zdraví jako první stylem „dobrý den“, samozřejmě z legrace, což mě vždy pobaví a taky potěší, protože většina mladších kluků neřekne ani jednoduché „čau“. Přeji jí hodně úspěchů jak v ženském, tak v pánském hokeji.

V současnosti jsi jediná žena mezi muži v celém klubu. Máš nějakou historku, na kterou ráda vzpomínáš?
Nevím, jestli je nějaká publikovatelná (smála se). Možná, když jsme jeli na zápas mladší dorost dohromady s juniorkou do Pardubic. Byla jsem tu první rok a také to pro mě byl první zápas. Trenér mě v autobuse poslal úplně dozadu mezi juniory, takže jsem tam trošku trpěla, ale teď je to v pohodě. Myslím, že tam seděl Ostřa (Milan Ostřanský), Marklis (Tomáš Markl), vedle mě byl Bety (Šimon Beták), Jerglis (Aleš Jergl), Rašny (Alex Rašner), takže taková ta poněkud legrační pětice hráčů. Ale rozhodně jsme se nenudili, bylo to zajímavé (usmívala se). I trenérovy hlášky občas baví celý tým jak v šatně, tak na ledě, ale to k tomu patří a občas je potřeba odlehčit situaci, takže myslím, že k tomu trenér přistupuje správně.

I na mě je někdy potřeba zařvat

Vnímáš i nějaký rozdíl v tom, jak jedná s tebou, jako s holkou a jak s kluky?
Myslím, že nepatrný rozdíl tam je. Vtipkuje trošku jiným způsobem se mnou jako s holkou než s kluky. Nemyslím to nijak špatně, ale někdy nějaké vtípky na můj účet, protože jsem holka, jdou (smála se). Kluci se k tomu samozřejmě taky přidají, ale už jsem si zvykla.

Mezi kluky a muži trávíš v podstatě každý den, máš pocit, že máš určitou výhodu do budoucna?
Odmalička jsem vyrůstala s kluky a myslím, že mi to něco dalo. Víc jsem pochopila myšlení kluků. Když jsem byla malá, bylo mi asi pět, hrála jsem si spíš s autíčky a barbínkám jsem ostříhala vlasy. Přišla jsem za maminkou a barbínky byly na ježka (smála se). Teď možná trochu postrádám ty holčičí věci, ale nějak mi to nevadí, spíš naopak. To, že jsem vyrůstala s kluky, mi asi dalo o něco víc, jsem otrkanější, připravená na ně reagovat.

Všimla jsi si, že by spoluhráči reagovali jinak než na ostatní gólmany, pokud se zápas tak úplně nepovede?
Asi záleží, jestli se ten zápas nepovede týmově nebo mně osobně. Pokud mně, tak že by shazovali, to ne, spíš naopak. Možná vycítí, že jsem holka, tak potřebuji víc podpořit. Snaží se, ať na to zapomenu. Nějak víc to ale nerozebíráme. Stačí vyspat se, potrénovat na další zápas a jede se nanovo.

Tomáš Vošvrda o Blance Škodové:

Je to super, že tu je. Ať se jí daří dál. Je jen dobře, že reprezentuje nejen sebe, ale i klub. Jednu brankářku znám, Kláru Peslarovou, která teď taky měla nějaké velké úspěchy a odchází někam do ciziny. I Blance bych přál, aby se jí něco podobného povedlo.

Stalo se už, že bys naopak ty po nepovedeném utkání něco klukům vytkla?
Musím přiznat, že to spíš držím hodně dlouho v sobě. Až se ale jednou pohár naplní, tak to přeteče a jde to poznat. Třeba se den nebo dva s nikým nebavím, nebo naopak po všech řvu a dávám jim to vyžrat, což mě pak zpětně mrzí, když na to myslím, ale nějak to dál nerozebíráme. Řekneme si třeba něco po zápase s trenérem nebo den na to, ale víc to neřešíme.

Občas je zajímavé pozorovat, jak kluci reagují na to, že je někde jediná holka

Mezi muži – brankáři je někdy znát určitá soutěživost, jak ostatní brankáři vnímají tebe? Máš pocit, že tě například neberou tak úplně jako hrozbu, když ví, že žena nemůže chytat v dospělé kategorii?
Nemyslím si, že mě neberou jako hrozbu, ale určitě vycítí, že jako holka to nemůžu dotáhnout na tak vysokou pozici, co se týče třeba NHL a podobně. Určitě jsou ale i případy, kdy holka dostane angažmá od mužského týmu. Kluci pak reagují docela zvláštně. Neví, jestli ji mají brát jako autoritu, konkurenci, jestli jí mají pomáhat nebo radši ne. Občas je zajímavé pozorovat, jak reagují na to, že je někde holka jediná v mužském kolektivu.

Máš možnost chytat jak za ženský, tak mužský tým, jak moc je znát rozdíl mezi ženským a mužským hokejem? Pokud vím, v ženském hokeji platí omezení u hry do těla…
Holky právě vůbec nesmí hrát do těla, trestá se to tuším dvěma minutami, takže ony pak automaticky ví, že musí mít ruce u těla a žádné bodyčeky a podobně. Holky z reprezentace jsou ale zvyklé hrát mezi kluky, takže tam jde poznat, že přepnou v hlavě a do soubojů u mantinelů jdou naplno. Mužský hra je samozřejmě rychlejší, agresivnější, navíc kluci ví, že mají v hokeji budoucnost, že ho chtějí hrát na vysoké úrovni, zatímco holky to hrají jen pro zábavu. Ale to samozřejmě neplatí všude. Myslím, že pokud holky chtějí udělat nějaký úspěch, měly by hrát s kluky, co nejdéle to jde.

V minulém roce jsi se podívala za hranice České republiky, když jsi pomáhala polskému ženskému týmu UKHK Unia Osvětim, jak k tomu došlo?
V Osvětimi jsem tehdy působila dva měsíce v rámci play-off a s týmem se nám povedl velký úspěch, když jsme získaly titul.

Z pozvánky do reprezentace jsem byla tak nervózní, že jsem si šla hned lehnout

Není to tak dlouho, co jsi se zúčastnila reprezentační akce s ženským národním týmem do 18 let, to ale nebyla první taková zkušenost…
Já jsem asi před dvěma lety obdržela pozvánku do ženské reprezentace do patnácti let, kdy proběhlo pár kempů, a pak jsem byla nominovaná na přátelské utkání do Zlína proti Slovensku. Tehdy jsme vyhráli vysoko 10:0, takže byla i nula, za což jsem ještě teď ráda. Pak se to ale bohužel nějak ustálilo, žádná pozvánka nepřišla. Říkala jsem si, že budu trpělivá a třeba se jednou zadaří. Nedávno, asi před měsícem volal pan trenér z Karviné, jestli si nechci s reprezentací do osmnácti let zkusit tři přípravná utkání proti Rusku. Samozřejmě jsem neodmítla, ale byla jsem po té informaci tak nervózní, že jsem si šla hned lehnout a usnula jsem.

Jak vidí Blanku Škodovou Jiří Dopita

: Spousta děvčat hraje hokej, možná je jich míň, než bývalo, ale když ji to baví, nevidím v tom nic špatného. Myslím si, že je šikovná a určitě jí pomáhá to, že hraje s kluky, takže je zvyklá na jiné střely. Když má nějaký úspěch, baví ji to, vidí, že se někam posouvá, je to jedině dobře. Je to velice slušná holka. Je její volba, že hraje hokej a my nemůžeme udělat nic víc než ji podpořit v tom, aby trénovala a zlepšovala se, ostatní je na ní. Myslím, že je velice snaživá a já jí přeji, ať se jí co nejvíce daří.

Ty jsi se dostala do brány ve třetím utkání proti Rusku a slavily jste výhru, jak na to vzpomínáš?
Co se týče stylu hry, tak se nám povedly všechny tři zápasy, ale výkon Rusek v zápasech gradoval. V tom prvním utkání na nás šlo kolem dvaceti pěti střel, což není moc. Možná se ještě nestihly aklimatizovat po příjezdu. Ten první zápas jsme vyhrály 1:0, druhý prohrály po nájezdech 1:2. V tom třetím bylo už na rozbruslení na Ruskách vidět, že do toho půjdou naplno. Trenér nám řekl, že si nesmíme vsugerovat nějaký strach a půjdeme do toho stejně. Podle toho také vypadala hra. Bylo to hodně vyrovnané, hodně rychlé, Rusky neměly ze začátku tolik šancí, ale nepříjemně kousaly. Rychle se dostávaly do pásma a nebylo jednoduché se na to koncentrovat. Bylo tam myslím asi 37 střel, takže docela dost práce, ale nějak se to zvládlo.

V klubu donedávna působila i Vendula Přibylová, která rovněž pravidelně reprezentuje. Měly jste možnost se poznat?
Když Vendula odcházela, já jsem přišla, takže jsme se minuly, ale známe se z reprezentačních kempů. Žen je méně, takže je jen reprezentace do 15 let, do 18 let a dospělí, tak jsme se takhle potkávaly. Vendula ale říkala, že tu pro ni jako pro holku byly perfektní podmínky. Měla také vlastní šatnu, a když byl nějaký problém, tak se to s trenérem Přecechtělem nebo panem Fürstem vyřešilo. I já chci oběma poděkovat za to, že mi tu umožnili trénovat a hrát zápasy, což mi hodně pomáhá. Myslím, že kdyby mi to nepovolili, asi nejsem na takové úrovni a nejspíš by ani reprezentační pozvánka nepřišla.

Vždy je co zlepšovat, toho se držím a držet budu

Našla bys někoho, ať už mezi muži nebo ženami, kdo je pro tebe vzorem?
Co se týče vztahu k hokeji, protože i my se osobně známe, tak je to Honza Lukáš. Vždy, když jsme se spolu bavili, bylo poznat, že hokejem žije a je to hrozně pracovitý kluk. Je radost se dívat, jak se zlepšuje a jaké dělá pokroky. Nechci říct, že by byl úplně můj vzor, ale vidím ráda, když má nějaké úspěchy, protože i mě to motivuje.

Prozatím je to hodně vzdálená budoucnost, ale uvažovala jsi už o svých cílech?
Konkrétní cíl nemám, ale řídím se takovým mottem, dotáhnout to co nejvýš. Vždycky je co zlepšovat. Určitě se toho držím a držet budu, uvidíme, jak to půjde. Naštěstí zatím nepřišlo žádné větší zranění a snad ani nepřijde. Takový pěkný cíl by bylo mistrovství světa, a pak třeba olympiáda, ale je to týmový sport a je těžké se tam probojovat.

Jednou jsi se zmínila, že uvažuješ o studiu sportovního managementu na vysoké škole…
Sportovní management má hodně blízko k hokeji. Znám i přátele, kteří sportovní management dělají. Vím, že to není lehký obor, ale když to zvládli oni, tak bych snad měla i já. Když udělám školu, tak by pak snad byla možnost pracovat někde na zimáku, nebo třeba mezi mládeží a takovou tou hokejovou rodinou (usmívala se).