Helmu dolů: Martin Vyrůbalík
Na Slovensku jsi strávil prakticky stejně dlouhou dobu jako v Olomouci. Kde si připadáš víc doma?
Já myslím, že spíš už tady. Hodonín, odkud pocházím, je sice ze Skalice blízko, ale... Bydlím v Brně, dojíždím do Olmiku... Jako domácí mužstvo beru víc Olmik, to je jasné, ale už prostě směřuju víc k tomu Olomouci.
Rodina byla ve Skalici s tebou?
Nebyla se mnou ve Skalici, ale v Hodoníně. První rok, co jsem tam byl, tak jsem dojížděl z Brna, ale pak jsme měli čerstvě rodinu, tak jsme bydleli prvně u rodičů a pak v podnájmu v Hodoníně. Takže to dojíždění bylo krátké a bylo to vlastně v tomto směru ideální. Teď je to takové zdlouhavější skrz to cestování, bohužel dálnice jsou ve špatném stavu, takže ta cesta je občas delší. Ale to je asi jediné takové negativní.
Dítě je potřeba pořádně zapít
Máte malé dítě, že?
Hlavně je to strašná změna do života. To změní život každému, ať je to mamka, taťka, je to prostě něco jinačího. Samozřejmě jsou různé fáze toho vývoje. Ty začátky jsou takové, že se člověk nevyspí. Ale postupně si člověk zvykne a musím říct, že teďka už bude mít Kubík dva roky a už na to nedá člověk dopustit. Už by to byl prostě nezvyk. Já si nedovedu moc představit, že bych jel někam do zahraničí třeba na dva měsíce, na tři hrát sám. Já vidím ty kluky, kteří třeba hrají KHL a jedou tam a rodina tam s něma není... To nevím, jak bych to zvládl. I když tady budu teďka od pátku na víkend, tak člověk už se pak těší na tu rodinu. Ne, že bych se na manželku netěšil, ale ten malý... Ten dělá radost oběma rodičům. A můžu říct, že je to fakt změna, kterou přeju každému. Samozřejmě ta matka to má trochu jiné, je v dennodenním kontaktu, to je normální. My, co hrajeme hokej, tak to denně není a je to trochu horší, ale je potřeba pomáhat té matce, což moc tatínků jsem si všiml, že úplně nedělá. Ale je to velmi důležité a vztah k tomu dítěti je potom hlubší. Můžu říct, že dítě – jenom pozitiva.
Syn se narodil během sezóny?
Narodil se během sezóny, když jsem byl ve Skalici, a zrovna to vyšlo dobře, že jsme měli repre pauzu. Takže člověk mohl toho malého i zapít pořádně (směje se). Když by to vyšlo někdy v zápasech, tak by se to těžko dělalo. Je opravdu potřeba to zapít, protože je ta známá pověra, že se zapíjí, aby to dítě bylo zdravý. Povedlo se a musím to zaklepat.
Mělo to nějaký vliv na tvoji hru, když tě třeba v noci budil pláčem?
No, já jsem to řešil tak, že když bylo před zápasem, tak jsem vždycky šel do jiné místnosti. Některé noci byly úplně v pohodě, některé se budil na jídlo po těch třech hodinách. Ale to je život, na který si člověk zvykne. Začátky byly jako krušnější, protože člověk byl zvyklý, že spal třeba osm hodin v kuse, a naráz to měl rozkouskované, protože slyšel to dítě. Je to prostě o zvyku. Že by to mělo vliv na hru? No, možná některé zápasy jsem se cítil unavenější, ale musel jsem se přes to přes to přenést a pak to třeba někdy dospat. Ale musím fakt říct, že ta změna byla lepší, než kdyby to dítě třeba nebylo. To jsem strašně rád, že se nám to povedlo.
⇒ Vyrub se synem Jakubem
Mluvil jsi o pomáhání, ty sám jsi pomáhal s přebalováním a podobně?
To jsem chtěl od začátku, protože jsem chtěl mít užší kontakt s dítětem. Že bych se toho bál, to ne. Přebalování, krmení a tak, to je normální. Znám kluky, co měli děti a dávali od toho ruce pryč, což... Ten jejich názor jsem nesdílel. Nemyslím si, že to bylo pro ně samotný dobrý, protože zjistili po určité době, že vlastně neumí dítě přebalit. A když je matka pryč, tak co jako dělaj? Musí k sousedce nebo já nevím... Otec by si měl prostě poradit stejně, jako ta matka. Samozřejmě, matka je s dítětem častěji, tak některé věci ví líp nebo dělá jinak, to pak musí ten otec víc komunikovat s matkou, aby prostě věděl, co má v dané chvíli udělat. Tady tyhle základní věci jsem zkrátka chtěl umět hnedka a myslím, že to není nic těžkého. Jenom se toho nebát.
Kdyby tedy manželka chtěla na víkend odjet si odpočinout, tak by ses nebál?
To určitě ne. My jsme to tak i praktikovali, když jsem měl nějaké volno, nějaký víkend nebo dny v týdnu, tak jsem jí řekl, ať se sbalí a zajede si s kámoškou někam na ty dva dny. Nebyl problém. A teď už určitě ne, malý už bude mít dva roky a spává celou noc. Máme to tak nějak rozvrhlé, že když mám volno, tak se o něho postarám. A člověk je na to i svým způsobem hrdý, že to dokáže. Někteří to nezvládnou, ale je to jenom o tom se nebát.
Vzhledem k tomu, že hraješ hokej, šlo by to těžko, ale dokážeš si představit, že bys šel na mateřskou ty?
No... (směje se) Ta debata tam trošku byla, i když jen tak ze srandy víceméně. Ale nevím, no. Když člověk živí rodinu, tak by to asi nešlo zařídit nějak ve skutečnosti. Samozřejmě bych se k tomu postavil čelem, jen nevím, jestli by to šlo vůbec takhle realizovat. Ale spousta chlapů na mateřské je, znám nějaké, člověk o tom slyšel a četl. Pokud ta manželka vydělává pěkné peníze, tak proč by ten chlap nešel. Samozřejmě, když budu hrát hokej, tak je to těžké, to bych potom tu kariéru musel ukončit. Jinak by se to nedalo.
Syn hokejista, otec hokejbalista?
Budete vést syna k hokeji?
Hraju hokej, nějakým způsobem je to i v televizi nebo na počítači ta extraliga. Už je to trošku jinde, než to bývalo dřív. Ten malý byl i na hokeji ve Skalici, ale ještě to bylo brzo celkem a nevnímal to. Teď když bude mít dva roky, tak chci, aby manželka přijela s ním sem, ale je to takové komplikovanější se spaním a tak. Je to prostě vždycky ten nejbližší sport, který by mohl dělat. Vést ho můžeme, ale pokud ho to třeba nebude bavit, nebo nebude chtít, tak ho samozřejmě nutit nebudeme. To si myslím, že není dobře, aby rodiče nutili děti do něčeho, do čeho moc nechcou. Aby si mysleli, že budou mít dalšího, jak se říká, Jágra doma, to určitě ne. Doba je jiná, myslím si, že prosadit se v hokeji je daleko těžší než to bývalo dřív. V tomto směru bych na něj netlačil, ale bude k tomu mít nejblíž. Pokud to půjde, tak bude hrát, když ne, tak ne.
Víme na tebe, že jsi hrával hokejbal, jak ses k tomu dostal?
Já začnu asi od začátku, abych nepřeskakoval. Začalo to na tom hřišti u baráku, vždycky se říká "Pojďme hrát hokej!" místo teda hokejbal, dřív se tomu tak neříkalo. To byla víceméně jenom zábava. Vyloženě hokejbal na tom správném hřišti jsem začal hrát až na střední škole, někdy ke konci, když jsme měli turnaj mezi středníma školama. Udělali jsme výběr a docela mně to i zachutnalo. Ještě s kamarádem a dalšíma hokejistama z Hodonína jsme se tomu začali věnovat, myslím jsme se jmenovali Vlci. Potom se to trošičku nějakým způsobem rozpadlo, někteří kluci chtěli vytvořit svůj vlastní tým. Tak jsme se dali nějak dohromady a ta parta vydržela vlastně až doteď, nějakých třináct let. Já už teda nehraju hokejbal, vzhledem k tomu věku a člověk má nějakou zodpovědnost vůči hokeji. Ta náchylnost ke zraněním je vyšší, takže jsem skončil. Ale s klukama se vídám dál. Nějakým způsobem se něco vyhrálo, ale nejdůležitější byla ta parta. Vždycky jsme si potom zašli sednout, určitě byly nějaké akce, sranda byla. Byl jsem nadmíru spokojenej tady s touto štací.
⇒ Martin Vyrůbalík během hokejbalového utkání
Chata je super relax
Jednou jsi zmínil, že máte chatu. Kde a jak často na ni jezdíte?
Chata je rodičů od manželky. Začali jsme tam jezdit snad od začátku, co jsme se s manželkou poznali, to už je přes deset let. Je to v oblasti Chřibů, to znamená, že jsou tam v okolí ty Buchlovské hory a tak. Tam je krásná krajina. Musím říct, že ne, že bych krásnější neviděl, to ne, ale tam je to úplně ideální, protože tam máte lesy, kopce, chodí se v létě na hřiby. Parádně se tam jezdí na kole, když mám volno, nebo když mám možnost. Na té chalupě je parádní velká zahrada, kde je to teď pro malého úplně ideální. Strávili jsme tam spoustu času i předtím, kdy jsme byli jen dva bez rodiny, bez malého, se psem, pro kterého je to tam taky ideální. Může se tam proběhnout všude možně. Je to parádní věc a ještě když jsme se tam scházeli jako rodiny, manželka má dva bratry, tak jsme tam udělali, ne že party, ale byla tam slezina. Pokud má někdo možnost chalupu mít, tak to jen doporučuju, je to supr relax. Bavili jsme se o tom i s kamarádem, který říkal „ty jo, já ti i někdy závidím“, protože on bydlí v Hodoníně v bytě a někdy někam vypadnout je úplně ideální. Pokud má někdo dům, tak to není úplně to pravé ořechové. Jsem spokojený, že tam můžeme jezdit. Teď jsme tam byli asi tři měsíce v kuse, protože manželka měla nějaké problémy s rukou, tak nám rodiče pomáhali s malým. Víceméně když jsem já nebyl doma.
Kolem chaty i zahrady je určitě hodně práce, takže jsi spíš kutil nebo zahrádkář?
Já na toto moc nejsu, že bych byl nějaký kutil nebo zahrádkář. Ale vzhledem k tomu, že jsme tam byli už i loni přes léto, do Skalice jsem dojížděl, to není nějak daleko, takže se to dalo zvládat, tak jsme si dali takový menší záhonek. Víceméně kvůli malému, aby měl nějakou tu čerstvou zeleninu, případně se to pak zamrazilo, když toho bylo hodně. Mám kamaráda, který je zahrádkář velký, takže jsem si nějaké informace od něho zjistil, poradil mi něco. Můžu říct, že ideální věc. Starání s tím není, teď když byly horka, tak se jen muselo zalívat častějc, ale že by se ze mě stal úplně zahrádkář, to ne. Řekl jsem manželce, ať na to rychle zapomene. To by byl pro mě, ne že velký závazek, ale prostě na to nejsu a tady toto, co máme vyloženě stačí pro malého. Člověk si z toho taky sem tam něco vezme. Jediné, co jsem si pro sebe udělal, byly rajčata, které mám strašně rád. Kamarád říkal „vy jste začali pěstovat rajčata a já je nebudu mít komu dávat“. On měl různé odrůdy a vždycky mi to posílal, jenže pak už toho bylo moc, bylo to přehřáté, popraskané. Ale je pravda, že rajčata a papriky jsou zelenina, kterou nepohrdnu.
Většina lidí nevyhledává nějaké horské túry a podobně. Jak jsi na tom ty, zajdeš si na nějaký výlet nebo výstup v okolí chaty?
Že by to byly vyloženě hory, to ne, to jsou spíš kopce. Ale o to nejde. Myslím, že s tím dítětem je to takové těžší. On ještě nikam moc daleko nedojde, s kočárem je to v tom terénu těžké. Většinou jsme někam zajeli autem a tam jsme se třeba prošli. Co se týče těch kopců, to jedině když jsme šli třeba na houby, tak jsme museli vylézt na nějaký kopec, protože opravdu tam ta rovina moc není. Jinak já jsem jezdil na kole sám, protože manželka tohle moc nepreferuje, nějakou fyzickou zátěž. Ona si radši odpočine, ale to bych jí nezazlíval, to je běžná věc. Můžu říct, že jsem spokojený. Já jsem ty kopce začal poznávat až poslední dobou, kdy jsem si koupil trošku pořádnější kolo, to horské, takže jsem se dostal všude možně. Teď jsem na to nalákal i kamaráda, který je taky takový náruživý na kolo. Tak jsem ho tam asi třikrát, čtyřikrát dotáhl a jezdili jsme po okolí. Je tam hrad Buchlov, což je taky pár kilometrů, zámek Buchlovice, ideální na ježdění, udělání si žízně, jak se říká, do hospůdky, a pak zpátky. Plánujeme příští rok nějakou větší týdenní trasu, takže uvidíme, co se stane.
Dá se tedy říct, že jsi tak trochu dobrodruh…
No, tak trochu. Hokej je taky dobrodružství, adrenalin. Člověk u toho tak nějak zůstává. Když jsem byl děcko, tak jsme s bráchou furt někde lašovali. Teď už to tak není, většinou jsou děcka furt zavřené doma. Nebo jich je pár, ale předtím jsme byli grupy a pořád jsme někde lašovali, pořád jsme někde chodili, takže jsme na to byli zvyklí. Ne, že bych byl velký živel, on se člověk potom i trošku uklidní kvůli rodině, protože když se narodí to dítě, tak už je člověk takový obezřetnější a do některých věcí se nepouští. Manželka mi dala jednou na narozeniny tandemový skok padákem. To jsme ještě neměli malého, ale teď kdyby mi to dala znovu, tak už bych se asi bál. Přece jen mám nějakou povinnost. Ne, že by se mi něco stalo, protože to už by mi pak asi bylo jedno (smál se), ale spíš o rodinu, že by se museli nějak starat sami. To by mi nebylo po chuti. Ano, v hokeji se může stát cokoliv, ale je to moje práce, tam to člověk nějak nevnímá. Ne, že bych nevydržel sedět na zadku, to ne, protože jak člověk stárne, tak už taky potřebuje trochu víc odpočinku, samozřejmě dítě nám moc odpočinku nedá, ale snažíme se pořád něco vymýšlet. Jezdíme i do aquaparku u Hradiště, což není daleko od chaty. Malý miluje vodu. Na tohle jsme všichni, i manželka, takže máme takovou společnou věc, když se mnou nejezdí na kole.
Poslední krok
Tušíš, proč jsi dostal právě tandemový seskok?
Říkal jsem si, kde na to manželka vůbec přišla, že bych chtěl skočit. Ale my jsme tam jednou byli ještě s rodinou od tchána. Jejich známý to taky dostal a šel skočit. Že prý jsem tam řekl, že by se mi to líbilo. To si ale vůbec nevybavuju (smál se). Tak dobrý, tak jo, když už mi to dala, určitě to stálo nějaké peníze, tak jsem nechtěl, aby se to promeškalo. Trošku jsem se kousl a můžu říct, že je to fakt zážitek. Prvně letíte bez toho padáku, nějakou minutu, a to je strašně rychlé. Člověk z nějakých čtyř tisíc metrů do patnácti set metrů letí strašně rychle, ještě ve dvou, to je ještě větší váha, ani si tak nepřipadá. Pak se ten padák roztáhne, tak už je to jen takové pomalé. Je to pěkný zážitek, ale člověk má v hlavě, že sem tam ještě nějaký parašutista spadne. Dokonce jsem slyšel, že i nějaký tandemový seskok, ale to bylo až potom. No nic, jednou a stačilo (usmíval se). Určitě bych to těm, co se nebojí, doporučil. Bungee asi ne, to bych nikdy nešel. Mám pocit, že se to lano může utrhnout. Určitě ale až takový extrémista nejsu.
Někteří tvrdí, že je museli donutit udělat poslední krok, jak to bylo s tebou, byl jsi alespoň trochu nervózní?
Já jsem jen tak sledoval, jak stoupáme nahoru, protože ten můj parašutista, to měl na hodinkách. No a pak mi řekli instrukce, až se tam dostaneme, že si na něho máme jako by nalehnout, on si nás připoutá. Potom jít k těm dveřím, které už byly otevřené. Tam už víceméně šel jenom on. My jsme se tak zavěsili, že jsme viseli. Že bych někam utekl, to jsem ani neměl šanci. Šlo jenom o to, že s náma vyskočí ven, takže tam jsem ani nedostal šanci (usmíval se). Člověk to nějak překoná. Byly tam dokonce ženské a ty s tím neměly vůbec žádný problém. Tak jsem si říkal, když jsou tu dvě ženské, tak přece se nebudu jako chlap bát (smál se).
Lákají tě i jiné adrenalinové sporty? Co třeba zorbing?
Zorbing, no… když jsem viděl to video někde z Ruska, kde skončili pomalu až někde ve skále… ale pravda, že tohle jsem ještě nezkoušel. Letěl jsem třeba tím větroněm. Mně nevadí létání, tak to byl taky takový zážitek. Můžu říct, že to bylo někde na jihu Moravy u Lednice, Břeclav u Lednice, což je krásný kraj. Paráda. To letadlo nás roztáhlo a bavil jsem se s tím pánem, že když jsou větroně opravdu kvalitní a chytnete dobrý vítr, tak uletí neskutečné množství kilometrů. Postupně ztrácí výšku, ale ještě to nadnáší. Trvá to asi půl hodiny, ale člověk viděl opravdu…on říkal, že když je krásně, tak je vidět až do Vídně, což je dálka z té Břeclavi. Bylo to takové příjemné. Že by se to nějak třepalo, nebo tak, to nic, i když to nemá motor, ale poletíte se zkušeným pilotem nebo s člověkem, který to ovládá, tak není problém. Sice je to adrenalin, ale nic těžkého. Ale ty koule…no vzhledem k tomu, že máme rodinu, tak už bych to asi ani neabsolvoval, byly by to zbytečně vyhozené peníze. Ať se se mnou spíš poradí. Už jsem jí říkal, že bych jí to oplatil, ale jí výšky vadí.
Jakou zmrzlinu máš nejraději?
Zmrzlina? Ježišmarja. No, vždycky jsem měl rád spíš ovocné. Ty citronové ani ne, ale jednou jsem narazil na pomerančovou a můžu říct, že ta byla vynikající a skoro nikde ji nemívají. Opravdu tyhle ovocné, třeba jablečná, jahodová, to mi nejvíc chutná. Vanilková a tyto, to ne, to neosvěží.
Na kterého spoluhráče nejvíce vzpomínáš?
Spoluhráč, na kterého nejvíc vzpomínám… (zamyslí se) Jako z dětství nebo z chlapů, je to jedno? Ne, že bysme zažili moc nějaké spolupráce na ledě, ale s Honzou Mikelem jsme dojížděli sem. Můžu říct, že jsme si opravdu vyhověli. Hráli jsme spolu v Brně, hráli jsme spolu tady v Olomouci. Na něho nikdy nezapomenu, vždycky na něj myslím v dobrém. Dokonce se scházíme i teď po kariéře, kdy on už dělá trenéra v Kometě a já ještě pořád hraju. Má taky rodinu, takže se vídáme, jak je to možné. Samozřejmě ne co čtrnáct dní, ale vždycky se nějakým způsobem u něho potkáme. To je asi tak nejvíc. Známe se i s kluky z Hodonína, třeba Ondra Šmach včera (v pátek 17. 10.) dával gól. To je kluk, co je z Hodonína a známe se už dlouho. Ježiš já nevím, abych na někoho nezapomněl. Třeba…ne, že bych se chtěl chlubit, ale hrál jsem s Martinem Havlátem, co je v NHL. Ne, že bych na něj nějak vzpomínal, ale vím, že tady vydržel tak nějak nejdýl z Ytongu. Nesmím zapomenout ani na Jardu Abrmanna z Břeclavi, s jehož rodiči nebo spíš tatínkem jsme jezdili vlastně denně z Břeclavi na hokej do Brna. Jim patří velký dík, že ještě hokej hraju. Ne, že bych si na něj kvůli tomu vzpomínal, ale hráli jsme spolu asi čtyři, pět let, takže to bylo takové to dětství. Nebo ne dětství, ale dospívání. Opravdu to byla supr rodina, která se o mě starala, u které jsem spával. To byly takové ty začátky.
Co se ti líbí v Olomouci?
Vzhledem k tomu, že dojíždím skoro denně, tak že bych toho nějak víc obešel… Ale dřív jsem tu zůstával, tak si vzpomínám, že je tu krásné historické centrum. Nevím, kolik je tady těch věží, ale jak se říká – Praha stověžatá – tak myslím, že tady je toho taky hodně. Můžu říct, že krásná procházka po městě. Pak, co tady ještě je? Řeka Morava, která protéká mimochodem i Hodonínem, takže to máme společné. To je asi všechno.
Co bys sis vzal na pustý ostrov?
Jako tři věci, jo? (smál se) Já bych si vzal na pustý ostrov samozřejmě rodinu momentálně, to je jednoznačná věc, protože být člověk sám na opuštěném ostrově, to je asi nesmysl. Pak co bych si vzal (přemýšlí)…asi plavky na koupání. Jinak mě už nic nenapadá. To jste měly říct dřív, já bych si něco nachystal (smál se).
