Na druhé straně mantinelu: Sportovní manažer Josef Podlaha

Hokej v Česku je trošku náboženství

Jste odchovanec Olomouce, během své kariéry jste ale procestoval poměrně exotické hokejové země. Jak jste se dostal do Francie a Itálie?
Já ani nevím. Hokejově jsem vyrůstal v Olomouci asi do 18 nebo 19 let. Když se postupovalo, už jsem hrál za dospělé. Další extraligovou sezónu jsem strávil tady. Byl jsem takový cestovatel, že jsem pak odešel dohrát sezónu do Německa. Potom jsem se vrátil do Česka, a to do Českých Budějovic, protože odtamtud pochází otec a táhlo mě to tam. Bylo to v sezóně 1993/1994, titulovém roce Olomouce, protože my jsme šli s Budějovicemi do play-off z druhého místa a Olomouc nás ze sedmého „šmikla“, takže to byl dobrý zážiteček (usmíval se). Ve Vsetíně jsem pak moc nehrál, ale dostal jsem nabídku z Itálie, a protože mě to táhlo do světa, odešel jsem.

Jak velký je rozdíl mezi českým a italským nebo francouzským hokejem?
Je jako by horší. Ale to, že by to byl vyloženě rozvojový hokej, už neplatí. Ve francouzské extralize byly ohromné rozdíly. Čtyři mužstva byla konkurenceschopná s evropskými, střed by odpovídal zhruba české první lize a zbytek tabulky byla nekvalitní mužstva. Věděli jsme, že je ve sportu možné všechno, ale tam se děly věci, které vlastně ani možné nebyly. Věděli jsme například, že vyhrajeme, jen ne, kolik. Srovnávat země tohoto typu s Českem je těžké, protože tady je hokej tak trošku náboženství.

Dělám práci, která mě baví. To se ne každému povede

Po ukončení aktivní kariéry jste se vrátil do Olomouce, kdy přišla nabídka pracovat pro vedení?
V Itálii jsem odehrál pár let a přesunul se do Francie, kde se mi strašně líbilo a zůstal jsem tam asi devět sezón. Nikdy jsem odtamtud nechtěl odejít, až asi v 35, kdy jsem ze zdravotních důvodů končil, jsem se rozhodl vrátit s rodinou do Olomouce. Rok a půl jsem pak dělal hráčského agenta. Když jsem postával na tribuně nebo u plexiskla, oslovili mě Erik Fürst s Jirkou Dopitou, jestli bych nešel dělat manažerskou práci pro HC Olomouc. Za to jim děkuju, protože mě to baví víc než agentování. Jsem doma a dělám práci, která mě baví, což se ne každému podaří.

Jak těžký pro vás byl přechod z aktivního hráče na post sportovního manažera, jehož práci tvoří převážně administrativa?
Já v tom měl štěstí, protože agent je tomuhle blízko. Když skončíte s hokejem, prakticky hned můžete dělat agenta, protože kontakty máte. Není potřeba žádná rekvalifikace. Co se týče manažerské práce, myslel jsem si, že v mé práci bude víc hokeje a míň papírů a je to přesně naopak. Spousta manažerů z toho asi musí být rozčarována. Kvůli práci v administrativě ani nemáme čas sledovat zápasy a tréninky áčka ani mládeže.

To, co zvládá Milan Ministr, bych nedal. Klobouk dolů

O kancelář se dělíte s marketingovým manažerem Mariem Cartellim, hned ve vedlejší místnosti pracují Milan Ministr a Petr Hlídek, jak spolu vycházíte?
Vycházíme úplně v pohodě. On to má trošku těžké v tom, že hned s koncem kariéry šel rovnou do marketingu, což není sportovní sféra. Myslím, že tak, jak byl hozený do vody, jeden den na ledě, druhý den v kanceláři, je to hodně těžké. Milan Ministr je největší bombarďák, jakého jsem kdy potkal. Jako sekretář klubu toho má na sobě naloženého hrozně moc. On je úplná „kancelářská krysa“, ale nejlepší na světě. Tak, jak to zvládá on, to bych nedal. Klobouk dolů. Co se týče Petra Hlídka, je neuvěřitelné, že na to, že tu prakticky není, funguje všechno na 100 %. Já jsem tu od rána do večera a nefunguje nic.

Ovlivňuje vztahy ve vedení nějak i to, že jste všichni bývalí sportovci?
Je to možné, ale v klubu je to nastavené tak, že nejsme ortodoxně rozdělení na vedení, hráče a mládež. Jako vedení a mužstvo se snažíme být na jedné lodi. Možná i díky tomu se podařilo postoupit do extraligy.

Říct někomu, že má odejít, je vždycky to nejtěžší

Jaké vztahy panují mezi vámi a hráči?
To je asi jak u které pozice. Já je vnímám jako sobě rovné. Myslím, že ani majitel klubu se nijak nenadřazuje. Ten vztah je kolegiální napříč celým zimákem.

Je těžké říci hráči, že už s ním nepočítáte?
To je vždycky ta nejtěžší věc. Říct někomu, že má odejít, protože je třeba špatný, to je vždycky nepříjemné.

Co všechno vlastně vaše práce obnáší?
Všechno kromě sportu. Nemáme tu náš aparát, co se administrativy týče, nějak přebujelý. Je to spousta administrativy spojené s řízením soutěží. Jde nejen o dospělé, ale i dalších deset mládežnických mužstev. Těm všem se musí naplánovat zápasy, autobusy, doktoři, rozhodčí a spousta dalších věcí. Ten záběr je opravdu veliký.

Myslím, že si děti zase našly cestu k hokeji

Jako sportovní manažer nemáte na starost jen A tým, ale i mládež, jak blízko máte k mládežnickému hokeji?
Baví mě to hodně. Když se ale objeví nějaké aféry, které jsou podle mě ojedinělé, je to trochu únavné. Člověk tu maká, aby se naše děti měly dobře. Strašně se mi líbí, když jdu na jakýkoliv trénink a je tam hodně dětí. V posledních deseti letech byly nábory v celé republice slabé, ale myslím, že teď už si děti zase našly cestu k hokeji. Až na výjimky je spolupráce dobrá. Není to jen o tom, dostat do hráčů hokejové dovednosti, ale komplexně spolupracovat třeba i se školou a vědět, jak na tom kdo je. Ale práce mě baví a naplňuje.

Zkuste nám trochu přiblížit, jak vypadá typický zápasový den sportovního manažera.
Těch věcí je hodně. Seznamy hráčů, respektive zápisy o utkání, mezitím na střídačce píšu nějaké statistiky. Musím se postarat o natáčení. Ne, že bych to natáčel já, ale musím to pustit, vypnout, po zápase poslat na server, kde se kdokoliv z týmů může podívat na daný zápas. Nějaké věci dělám i kolem VIP. Je divné, že běhám osm hodin v kuse, ale z hlavy to asi dohromady nedám. Po zápase dáváme dohromady zápis, kde jsou statistiky, odesíláme ho. Když přijede soupeř o den dřív, musíme mu zajistit trénink, plánovat led.

Aby mohl hráč nastoupit v extralize, musí být hotová spousta věcí. Musí být vyřešené hostování nebo přestup, mít registrační průkaz, být na seznamu, mít hráčskou smlouvu, která musí být zaregistrovaná. Každá z těchto věcí musí být precizně udělaná, protože jinak hrozí kontumace. Z toho mám noční můry. Nikdy bych se nechtěl dožít toho, že vyhrajeme a druhý den bude napsané „0:5 – Podlaha“. Tohle je věc, která je pro mě psychicky těžká. Na střídačce si vlastně odpočinu. I když v baráži jsem si moc neodpočinul.

Třetí baráž? Hra o život je něco šíleného

Zmínil jste baráž. S Olomoucí jste zažil všechny tři baráže, která byla ta nejnáročnější?
První byla úplně v pohodě. Nikdo od nás nic nečekal a neměli jsme mužstvo na to, abychom mohli pomýšlet na postup. Ta druhá byla v podstatě to samé. Ostatní tři mužstva si asi říkala „aha, Olomouc, tak ta nic“. My byli v klidu, byla tu obrovská euforie a až asi od šestého nebo sedmého zápasu, kdy jsme se začali dívat tabulku, se přiznám, že jsem nervózní byl. Absolutně to ale nejde srovnat s tou poslední baráží. První dvě baráže jsme si v podstatě užívali, ale hra o život je něco šíleného. Na Velikonoce jsme měli možná tak pěti až desetiprocentní pravděpodobnost, že se udržíme, ale vyšlo to. Možná si to diváci nebo hráči tak neuvědomovali, ale nehráli jsme baráž jen o to, jestli budeme působit o soutěž níž, ale tím, jak jsme provázaní i s mládeží, jsem se bál, že by to ve finále mohlo ublížit i jí.

Co vás na vaší práci nejvíce baví?
Je to výhra. Když si odvedu svou práci a pak se ještě vyhraje, prožívám to s mužstvem. Když se prohrává, je to těžší, ani čas neubíhá.

Každý rok je na tom klub líp a líp

V čem se podle vás HC Olomouc liší od jiných klubů?
Jsme parta kamarádů, která dělá hokej. Je nás málo, ale myslím, že jdeme všichni stejným směrem. Možná to v některých klubech je tak, že má někdo trochu jiný názor na filozofii klubu, a pak je to špatně. Co mě u HC Olomouc mrzí, ale neneseme za to úplně odpovědnost, je vlastně krizový management, neboť jedna ledová plocha je pro výchovu mládeže dost velký problém. Děti pak musí trénovat místo školy nebo hodně brzo ráno a stejně nemají tolik ledu, kolik by mohly.

Jakým směrem by se podle vás měl olomoucký klub ubírat v dalších letech?
Tím, kterým se ubírá. Myslím, že se pořád zlepšujeme, kromě nějakého výbuchu před šesti lety, kdy jsme vypadli ve čtvrtfinále s Havlíčkovým Brodem. Každý rok na tom byl klub líp a líp. V posledních čtyřech letech to bylo semifinále, baráž, postup a záchrana v extralize. Kdyby se to tak posunulo i v té letošní sezóně, byl bych šťastný, protože by to znamenalo vyhnout se baráži.