Po stopách rodičů: Obránci Lukáš a Jakub Galvasovi

Lukáši, proč jste přihlásili Jakuba jako malého na hokej?

Lukáš Galvas: Na začátku to bylo tak, že jsme chtěli, ať se naučí bruslit, protože mě viděl, jak hraji ještě v době, kdy jsem hrál ve Vítkovicích. Byl na každém domácím zápase. Bral jsem ho na led, nejdřív jen tak v botách. Když pak začal chtít brusle, říkal jsem si, ‚dobře, tak se naučí bruslit‘ a najednou jsem tady na zimáku skoro každý den (usmíval se).

Jakube, pamatujete si právě tyhle začátky?

Trochu si pamatuju, jak mě táta bral ve Vítkovicích na led. Když jsme ale přestoupili do Zlína, musel jsem si vybrat mezi hokejem a fotbalem, který jsem hrával taky. Vybral jsem si podle táty hokej.

Je to, že jste oba obránci pouhá náhoda, nebo se trenéři u Jakuba řídili podle vás?

Lukáš Galvas: Podle nás to určitě tehdy nebylo. Trenéři ho dávali do obrany a já byl rád, když ho aspoň na chviličku hodili do útoku. Ve Zlíně to ale bylo třeba za rozhodnutého stavu nebo o čtyři góly a podobně.

Jakub Galvas: Nebo 10:0.

Lukáš Galvas: Nebo tak (smál se). Pak ho dali na chvíli do útoku, aby si to zkusil. Já jsem ale zastáncem toho, že by si to děti třeba až do osmé třídy zkusily v obraně i v útoku. Většinou je to ale dané tak, že se trenéři rozhodnou, kde bude kdo hrát, což je pak ale podle mě horší pro toho hráče.

Jakube, srovnávali vás trenéři někdy s tátou?

Jen trenéři ve Zlíně mi kdysi říkali, že když je taťka v obraně, tak půjdu taky do obrany. Párkrát nás vystřídali s útočníky, ale už jsem si zvykl. Už mě to i baví.

Jakube, v čem byste se chtěl tátovi vyrovnat?

Určitě bych ho chtěl překonat v reprezentačních startech (smál se). Stejně jako on bych si chtěl zahrát extraligu.

Lukáši, je něco, co umí Jakub líp než vy a chtěl byste se to od něj naučit?

Člověk se musí zlepšovat pořád. Myslím si ale, že Kuba je trochu jiný typ než já. Někdy má lepší věci dopředu než dozadu. Já s pukem dopředu moc neumím (smál se). Kdybych měl jeho ruce směrem dopředu, určitě by to bylo dobré.

Trénovali jste spolu někdy?

Jakub Galvas: Asi ne. Nebo jo? (otáčel se na otce) Možná během suché.

Lukáš Galvas: Myslím, že jsme spolu netrénovali. Jedině, že jsme spolu zašli do posilovny. Tím, že já i Kuba hrajeme každý někde jinde, sejdeme se spíš na zimáku. Jsem rád, že se na něj můžu přijít podívat a vidět, jak hraje.

Jakube, jaký je táta trenér?

Hodně mi toho vysvětlí. Já jsem rád, že mi v různých cvičeních poradí a pak to dělám správně. Nebo se o to aspoň snažím (usmíval se).

Lukáši, jak jste prožíval Jakubovy reprezentační starty?

Prožívali jsme to i s manželkou a vstávali na každý zápas, abychom se podívali, jak hrají. Někdy to bylo hodně divoké. Když prohráli v Kanadě přátelák s Finskem, říkal jsem si, že ty další zápasy takové nebudou, ale pak hned prohráli s Amerikou 1:6. Hned jsem si říkal – no, to to dobře začíná. Vydrželi jsme se ale vždycky dívat až do konce. Byl jsem hlavně rád, že se tam Kuba dostal a vyzkoušel si zase něco jiného. Viděli, že ty týmy jsou někde jinde.

Jakube a jak jste vy prožíval naopak tátovu nominaci do reprezentace před třemi roky?

Díval jsem se každý den v televizi, když hrál a držel jsem mu palce, aby se mu zápas co nejvíc povedl a příští rok byl v reprezentaci třeba zase.

Probíhalo doma na téma národního týmu nějaké popichování?

Lukáš Galvas: To asi úplně ne. Jen, když mě tehdy pozvali do reprezentačního áčka, říkal jsem mu ze srandy, že doufám, že mě aspoň dožene. Ale to bylo řečené spíš s nadsázkou. Říkal jsem mu, že jsem laťku zase posunul trochu výš a že doufám, že ji překoná. Musí ale ještě hodně makat.

Lukáši, tím, že sám hrajete, nejste úplně typický rodič hokejisty. Hokej znáte i z té druhé strany, jak z tohoto pohledu vnímáte rodičovskou roli?

Vidím pohled na hokej trošičku jinak než ostatní rodiče a trenéři, kteří vedou moje kluky. Jsem tak trochu „prostřední článek“ mezi rodiči a trenérem. Když se s někým bavím, tak nemám problém mu říct svůj názor. A co se týče u kluků, snažím se jim spíše poradit a říct, co udělali špatně nebo čeho by se měli vyvarovat. Myslím, že si kluci musí projít těmi špatnými i těmi dobrými věcmi. Nechci jim říkat, že je všechno špatně nebo naopak všechno dobře. Na ledě už to ale musí vyhodnotit sami a rozhodnout se podle situace, která nastala, i když třeba udělají chybu.

Řešíte doma zápasy?

Jakub Galvas: Tátovy zápasy doma moc neřešíme. Ještě, když se třeba prohraje, tak to vůbec ne. Já jsem ještě mladý a určitě mu nebudu nic říkat (smál se). Táta ví, co udělal špatně nebo mu to řeknou trenéři. Je to spíš naopak a já se dozvídám, kde jsem udělal chybu, abych se z toho poučil.

Lukáš Galvas: Záleží to na konkrétním zápasu a naší volné chvilce, protože jezdím do Třince, Kuba je tady a ještě má školu. Když vím, že to bylo od desáté minuty špatné a proletěl celý tým, vím, že by to bylo jen mluvení o chybách a radši tomu dáme volnost s tím, že ‚jo, dobrý, připrav se na další zápas‘. Někdy je toho strašně moc.

Jaké jsou pro vás zápasy mezi Olomoucí a Třincem?

Lukáš Galvas: Když hraju já, chci Olomouc porazit, ale když hrají moje děti, říkám jim, ať hrají naplno. Určitě chtějí Třinec v té své kategorii porazit. Rozhodně jim nebudu říkat, aby Třinci nedávali gól nebo hráli pomalu (smál se). Myslím, že je to pro ně motivace.

Jakub Galvas: Pro nás je to vždycky takový hokejový svátek. Nabudíme se a chceme je porazit za každou cenu.

Jakube, připomínají vám někdy, že i váš táta hraje v obraně?

Ani ne, jsme každý jiný typ. Jen na repre mi někdy říkají Lukáši a pletou si nás (smál se). Nebo mají narážky a ptají se, proč něco nedělám jako táta, ale jinak je to v pohodě.

Doma máte ještě jednoho hokejistu, a to Tomáše, snažíte se mu být vzorem?

Lukáš Galvas: Bereme to tak, že nás sleduje. Je z nás v rodině nejmladší hokejista, takže zápasy určitě sleduje. Když se dostal do Třince, šel na zápas nebo teď, když má čas, sleduje s manželkou Kubu. Někdy mu říkám, ať se dívá na Kubu, jak hraje, protože tam má dobré věci. Může se z toho poučit. Teď je čtvrťák, ale za chviličku bude dorostenec a je jen na něm, jestli ho to bude bavit a bude chtít hrát.

Nemrzí vás, že si spolu nemůžete zahrát v jednom týmu?

Jakub Galvas: Ještě není konec, ještě se to může stát.

Lukáš Galvas: My to tak nebereme. Víme, že už si spolu v jednom týmu párkrát zahrál táta se synem a byli bychom rádi, kdybychom si spolu zahráli alespoň jeden zápas. Nebo proti sobě. Uvidíme, jak to vyjde.

Bylo by lepší hrát spolu nebo proti sobě?

Lukáš Galvas: Měl bych strach, že mi dá gól, kdybychom hráli proti sobě (smál se).

Jakub Galvas: Spolu v jedné lajně, to by nebylo špatné (zamyslel se). Ale proti sobě… asi by byla větší motivace.