700 utkání? Nikdy jsem neplánoval, že se tím budu živit, prozrazuje Venera
Máte za sebou 700. utkání z pozice trenéra. Jaké z toho máte pocity?
To, že jsem dosáhl takového milníku, jsem se dozvěděl až po zápase. Je to docela vysoké číslo. Nijak nad tím pocitem nepřemýšlím. Když se nad tím ale člověk zamyslí, tak je to samozřejmě hodně výher či porážek. Jste stokrát nahoře a stokrát dole, ale nijak se tím moc nezabývám. Z času na čas ve Sportu (deník Sport – pozn. red.) to nějak vždy uveřejní, takže jsem se v tom trochu orientoval, ale moc jsem to neřešil. Nevidím to, jako nějakou výhodu.
Co vás přimělo dát se na trenérskou dráhu?
Kdysi dávno jsem ani nevěřil, že budu trénovat profesionálně a chtěl jsem spíše sloužit u mládeže. S koučováním jsem vlastně začínal ještě jako aktivní hráč, kdy jsem docházel pomáhat trenérům mládeže. Stejně jsem na zimáku musel být, takže jsem sloužil jako pomocný trenér. Nikdy jsem neplánoval, že se touto prací budu živit.
Jaké jste měl dojmy z počátků trenérské funkce?
Když jsem dohrával svojí aktivní hráčskou kariéru v Dánsku, tak už tam jsem měl součástí smlouvy trénování na lehčí úvazek. Po návratu do Čech jsem de facto skončil s hokejem a trénoval mládež. Ke zlínským chlapům jsem se dostal celkem nečekaně, když nikdo jiný po ruce nebyl (smích).
Pracuje se vám lépe s dorostenci nebo dospělými hráči?
Na dorost ve Zlíně mám úplně nejlepší vzpomínky. Asi jsem měl štěstí na hráče, protože oni byli opravdu výborní, díky čemu jsme udělali titul. U chlapů je to ale úplně něco jiného, protože tlak a zodpovědnost je podstatně větší vůči hokejovému okolí. Co je ale lepší, tak to bych asi zcela neporovnával. Oboje má své výhody a nevýhody.
Ve své dosavadní kariéře jste stál často na lavičce moravských celků. Je to náhoda či záměr?
Je výhoda, když člověk je blízko svého domova nebo v nějakém větším dosahu. Já se vždy hlásil k tomu, že jsem Zlíňák, takže jsem nikdy neuvažoval o tom, že bych šel trénovat někam dál. Jednou se to ale vyvinulo i tak, že jsem se dostal do Karlových Varů, kde jsem působil tři roky. Dojíždění je trochu komplikace, ale dá se zvládnout a změna prostředí k trenérské práci patří.
Prozradíte, s jakým mužstvem se vám nejlépe spolupracovalo?
Asi ne. Všude je to jiné, všude jsou jiné podmínky a člověk se musí přizpůsobit. Trenér nemůže v každém týmu zajet do svých stereotypů, protože každý tým funguje jinak. Po pravdě, nikdy jsem nechtěl ze Zlína odcházet. Nedokázal jsem si to představit, ale pokud člověk chce dělat tuto práci, nemůže vydržet celou kariéru na jednom místě.
Je lepší spolupráce s hvězdami a zkušenými hráči nebo spíše s „bezejmenným“ týmem, jakým je Olomouc nazýváná?
Všechno má své výhody a nevýhody. Na druhou stranu, když máte na ledě jednotlivé hvězdy, tak jde spousta věcí do určité míry samo, protože to ti kluci udělají sami. Ovšem mužstvo, které je složené z takových hráčů, kteří jsou v Olomouci, tak po stránce pracovitosti a ochoty naslouchat nebo dělat něco pro tým, je v tomto ohledu lepší.
Snil jste někdy o pozici reprezentačního trenéra?
Už mám nějaké roky (hlasitý smích). Nemám ani takové ambice nebo něco podobného. Vůbec jsem o tom nepřemýšlel, protože jsem momentálně spokojený s každodenní prací u extraligového týmu. Ani si nemyslím, že jsem vhodný typ trenéra pro národní tým. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel.
Utkvěl vám za dosavadní trenérskou minulost nějaký nezapomenutelný okamžik?
Toho by za tu dlouho dobu bylo (opětovný smích). Jak už jsem říkal – člověk je stokrát dole a stokrát nahoře. Dle mě se horší věci vždy rychle zapomínají a ty lepší zůstávají.
Jste spokojený s olomouckým mužstvem?
Zatím nám to celkem funguje, takže po této stránce určitě spokojenost je. Ovšem trenér nemá být nikdy spokojený. Pokud by se mi mohlo splnit nějaké přání, tak by to mohlo být posílení útoku. V ofenzívě nám chybí nějaké výraznější osobnosti, které by to táhly. Zde jsou sice nejlepší střelci, ale když se podíváme na kanadské bodování extraligy, tak v první padesátce není nikdo z nás. Jsme mužstvo, které dalo nejméně gólů z celé extraligy nebo má mezery v přesilových hrách. Máme problémy s udržením se v útočném pásmu nebo při osobních soubojích.
To ale není tak najednou, že by se nám zde objevila nějaká hvězda. Olomouc zažila velkou mezeru v extraligovém hokeji, takže tady se to musí postupně vychovat. Jediné jméno, které mě napadá ve spojitosti s aktivním odchovancem Olomouce je Jiří Hudler. Že by se sem vrátil, aby dohrál kariéru, jako to udělal Čajánek nebo Straka, tak by to bylo jiné. On je jeden z příkladů, o kterém si dokáži představit, že by dal našemu týmu to, co mu chybí.
Jak hodnotíte fanoušky v Olomouci?
Především si cením toho, že fanoušci dokážou podporovat i v zápasech, když se nedaří nebo něco nejde podle představ. Většinou stadióny burácí, když jejich tým vede, ale samozřejmě se i zapíská, když se prohrává. Hráči potřebují podporu hlavně, když se nedaří. Zde jsou fanoušci zatím stále stejní. Stále jdou s týmem, i když se nedaří. Jsou takovým šestým hráčem na ledě. Hráči to cítí, slyší a váží si toho.
