Dvacet let od juniorského titulu: Všichni jsme spolu fungovali, říká Jan Tomajko
Uplynulo přesně dvacet let od posledního juniorského titulu. Vy jste byl členem tehdejšího kádru, jak na tu dobu vzpomínáte?
Na to, že jsme vyhráli, se vzpomíná hezky, ale člověk má vzpomínky na ty roky spíš jiné, co ani tak nejsou hokejové.
Pamatujete si, jak na tom tehdy tým byl a jak sezóna probíhala?
My jsme v juniorce v sezóně 1995/1996 vlastně skoro nehráli, nastupovali jsme zhruba na poslední měsíc, takže to zrovna tu sezónu nebylo tak, že bychom to vyhráli my. V té předchozí jsme odehráli celou v juniorce, respektive ve starším dorostu, protože tehdy se to měnilo, takže jsme celý rok strávili v tom mužstvu.
Dávali jste si před sezónou nějaké cíle, kterých chcete dosáhnout?
Tehdy jsme neměli žádné cíle. Bylo to asi takové spontánní, protože jsme hráli dobře. Sešlo se to tak, že kluci, co tam tehdy byli, spolu fungovali.
Takže parta byla dobrá…
To se říká vždycky (smál se). Se spoustou z těch kluků se dodnes scházíme a nějakým způsobem jsme v kontaktu.
Bylo po sezóně 1994/1995 a takovém úspěchu těžší jít do další sezóny? Čekalo se, že by se mohl zisk titulu zopakovat?
Těžko říct. V té době už jsme čtyři hráli v áčku, takže to zase bylo něco jiného. Očekávání ale byla velká, a pak se titul ještě jednou povedl. Myslím, že to byly úspěšné sezóny, ale rozhodně to nebylo o nás. Byla tam spousta jiných hráčů, kteří pak třeba i v extralize hráli hrozně dlouho. Není to o dvou nebo třech hráčích. Hokej je týmový sport. Některé individuality to někam posunou, ale pořád je v týmu dvacet hráčů, kteří musí všichni makat.
V sezóně 1995/1996 na vaši lajnu tým asi dost spoléhal, vnímali jste to také tak?
To tak samozřejmě bylo, ale ani ten rok předtím taky, takže to nebylo o moc jiné. Když to vidím teď, už v tom věku si člověk potřebuje zkusit, jaké to je, hrát play-off. Přece jen je to jiná soutěž a ty zkušenosti jsou k nezaplacení.
Měl zisk titulu v sezóně 1994/1995 vliv i na to, že jste o rok později dostali prostor v A týmu?
Nemyslím si, že by to, že tým vyhrál, hrálo až takovou roli. Hráči si to pak stejně v dospělém hokeji musí vybojovat sami. Za zásluhy to rozhodně není. To si ale bohužel teď někteří neuvědomují.
Vy, Michal Broš a Ondřej Kratěna jste patřili k tahounům týmu, jak jste si rozuměli?
My jsme spolu v té první sezóně pravidelně nenastupovali, hráli jsme spolu jen v některých okamžicích. Spíš jsme se spolu jen někdy objevili na ledě (smál se).
Měli jste v týmu nějak rozdělené role?
Tehdy to neexistovalo. Nehrálo se s levým křídlem nebo centrem dozadu tak, jak se hraje dnes. Nedá se říct, že by to nebyla taktika, ale tak nějak se to celé prolínalo. A hlavně jsme si vyhověli. Myslím, že je to otázka nějaké herní inteligence, a to pak můžou hrát hráči skoro sami.
Jak tehdy vnímalo zisk titulů vedení klubu nebo Olomouc jako taková?
Nedá se říct, že by to, vzhledem k průběhu sezóny, bylo překvapení, za celou sezónu jsme totiž prohráli asi jen třikrát.
V minulém roce jste se starším dorostem dosáhli také velkého úspěchu, vzpomněl jste si právě na tituly z let 1995 a 1996?
Jasně! Je to o zkušenostech, které člověk získá a v tomhle věku i o nadšení.
Vidíte po dvaceti letech nějaký rozdíl mezi dorosteneckou nebo juniorskou soutěží tehdy a v současné době?
Rozhodně byla tehdy větší konkurence, a to hlavně uvnitř klubu. To tam dnes není a trochu to chybí, hráči jsou pak moc spokojení. Když je větší konkurence, nikdo si nedovolí nic vypustit.
Kam byste v žebříčku toho, čeho jste dosáhl, zařadil zisk juniorských titulů?
V dospělosti je to něco jiného a existují i jiné úspěchy. Je příjemné něčeho dosáhnout už v takhle mladém věku, ale jak říkám, v dospělosti je pak jiná konkurence.
Dá se k mistrovským sezónám nějak přirovnat čtvrté místo staršího dorostu v minulém roce?
Myslím, že to byl určitě velký úspěch, hlavně pro kluky. Trenér tam sice je, ale hrají to ti hráči, takže je to jen o hráčích. Myslím, že právě nadšení v play-off byl základ úspěchu, a to tak musí být v každé kategorii.
FOTO (zdroj): zpravodajstvi.olomouc.cz
