Největší odměnou je dětská radost. Doufám, že to tak má víc trenérů, říká Jan Littner

Honzo, co všechno budete mít v nadcházející sezóně na starost? Víme, že toho nebude málo…

V rámci HC Olomouc se starám o kategorii přípravky až třetí třídy, s panem Pruskem budu spolupracovat v rámci gólmanů u juniorky a dorostu, a pak mám samozřejmě na starost gólmany od devítky až po druhou třídu. V letošní sezóně mám na starost i sedmou třídu, což je ročník 2010. Do toho spadá spolupráce se školou, školkami a samozřejmě zajištění dalších aktivit navíc pro tyto kategorie, co se týká soustředění, turnajů a podobně.

Kterou z těchto kategorií pro vás bude největší výzvou?

Pro mě letos určitě sedmá třída, protože jsem takhle staré kluky nevedl od doby, co jsem odešel z Havířova, ale o to víc se na to těším, protože je to dobrý kolektiv dětí i rodičů. Alespoň co jsem zatím poznal. Tím ale nechci říct, že bych měl jen sedmou třídu a tím to haslo. Potřebuji, aby to fungovalo u všech kategorií.

Jaká pravidla se budou muset nastavit jinak u sedmáků a u těch nejmenších?

Bavil jsem se o tom teď se spoustou lidí, kteří se mě na to ptali. Havně, když zjistili, co všechno mám na starost. Vlastně i s kluky z áčka, kteří s námi chodili na tréninky sedmičky a za což bych jim chtěl poděkovat. Říkal jsem jim, že ti maličcí se pořád ještě dají opít rohlíkem, ale ti větší už sice ne rohlíkem, ale nějakou dobrou klobáskou (smál se). Už jsou to děti, které mají svůj rozum a svůj názor. Někteří brzo přijdou do puberty, takže už to určitě nejsou taková ta miminka, ale komplexní mladí lidé.

Hodně se s hráči bavíme, poslední slovo mám ale vždycky já

Myslíte si, že sedmáky už můžete brát jako téměř sobě rovné?

Samozřejmě pořád musí cítit autoritu. Snažím se mít u nich nastavený přístup „cukr a bič“. Kdybych je bral jako sobě rovné, můžu si s nimi sednout do šatny a říct si, „tak co dneska vymyslíme“. Musí mít někoho, kdo když přijde do šatny, zpozorní a budou vědět, že to je člověk, který udává pravidla. Samozřejmě, že se spolu hodně bavíme, není to jen o mně. Udávám pravidla, ale pokud má někdo nějaký dotaz nebo se mě zeptá, jestli by to nešlo udělat jinak, jsem schopný a ochotný se o tom bavit. Poslední slovo ale budu mít vždycky já, protože já za to zodpovídám.

Mám rád trenéry, kteří nenudí

Jak byste se jako trenér definoval?

Jak jsem řekl, „cukr a bič“. Myslím, že ví, že když to funguje, a hlavně to ví asi gólmani napříč kategoriemi, nemám problém je vzít na laser game nebo si zajít do Slovanského domu na večeři a koukat na hokej. Ví, že když fungují, budou se mnou mít pohodu. U gólmanů je výhoda, že si to předávají z třídy do třídy, rok po roku. Když jsem přišel a jel na první soustředění tehdy s ročníkem Marka Hasaly a Vojty Mokrého, letošní sedmáci byli ještě miminka ve školce, ale teď už budou vědět, co a jak a budou patřit k nejstarším.

Budete tu šestou sezónu. Za tu dobu vidíte některé hráče růst před očima, je pro vás výhodou, že víte, co od koho čekat?
Jasně. Je to sice týmový sport a pravidla jsou nějak nastavená, ale v každém týmu je 25 hráčů a na každého platí něco jiného. Někdo potřebuje být non stop pod tlakem, protože když ten tlak nebude cítit, bude mít tendenci uhnout z cesty, a pak jsou typy, které fungují, ale občas potřebují zpozornět a musí se na ně trošku houknout. Nemám rád trenéry, kteří non stop řvou. Sám to znám a člověk si pak řekne „ježiši, on zase řve, to je v pohodě“. Není.

Máte nějaký trenérský vzor?
Mám rád trenéry, kteří nenudí. Asi mě nenapadne žádný hokejový, ale mám rád Mourinha, Guardiolu nebo, ať si o něm myslí kdo chce, co chce, strašně se mi líbí Petr Rada. Mám rád impulsivní trenéry, kteří na střídačce nestojí jako svíčky a je vidět, že s hráči a fanoušky žijí.

Co máte připravené pro ty nejmenší během přípravy?
Pro ty nejmenší toho zase tolik není, protože jsem zastáncem toho, že malé děti by měly dělat co nejvíce druhů sportu, takže se tu scházíme v pondělí, úterý a ve čtvrtek. Spousta dětí chodí na tenis, házenou nebo fotbal v okolních městech a vesničkách. S naší partnerskou školkou Michalské Stromořadí chystáme nějakou akci, ale u těch maličkých to máme takové volnější. Chodí nám jich ale pořád 40. Jen chceme, abychom věděli, že se věnují i jiným aktivitám. Pak s tím nemám sebemenší problém. Myslím si totiž, že hokejista, ale i člověk obecně, by měl být komplexní a neměl by se zaměřovat jen na to, že z něj bude hokejista, protože když pak vyroste, zjistí, že si nemůže s kamarády ani zajít na tenis, protože ho neumí.

A pro ty starší?
U těch starších je to něco jiného. Máme domluvený přátelský zápas s FBS Olomouc ve florbale a s fotbalovým klubem Hodolany ve fotbale. Pak odjíždíme na čtyřdenní soustředění do Beskyd. Pro gólmany od druhé třídy po juniorku máme připravené takové překvapení, o kterém bych zatím nerad mluvil. Zrovna jsem seděl nad plány všech akcí a musím říct, že co se zařizování týče, udělal jsem to dost pestré i sobě (smál se). Ale ona je největší odměnou ta dětská radost. Doufám, že to tak má víc trenérů.

Je to to, co vám nabíjí baterky?
Ano! Ale co si budeme nalhávat, ono to někdy nabíjí a někdy vybíjí. Když není den, je to složité. Zrovna dnes jsme maličkým řekli „běžte doprava“ a oni šli doleva. Ale člověk si musí uvědomit, že jsou to jen děti a ani pro ně to po pěti hodinách ve škole není snadné.

Jak všechny vaše povinnosti dokážete skloubit?
Naklonuju se! Už jsem na to přišel. A možná rovnou dvakrát (žertoval). Bez rozpisu nefunguju. Popravdě občas musím přijít do kanclu a podívat se, co všechno mám vlastně ten den dělat. Samozřejmě si dělám týdenní plán dopředu, aby se mi fakt nic nekrylo. V sezóně to bude ještě šílenější. I rodiče ví, že když mi zavolají v pondělí a chtějí vědět, co bude v pátek, omlouvám se jim, že je to ještě daleko. Když se ještě povinně testovalo, stávalo se mi, že jsem v neděli udělal plán pro brankáře, ti se v pondělí otestovali, šli do karantény a já v úterý psal všechno znovu. Samozřejmě plán mít musím. Člověk má navíc i nějaký svůj osobní život a jiné aktivity, takže u plánování opravdu strávím x hodin tak, aby to mělo smysl a nebyl žádný průšvih.