Chtěl bych kluky posunout a jednou si říct, že jsem na tom měl také zásluhu, říká trenér Aleš Václavský

Aleši, kde se zrodila myšlenka, že se stanete trenérem?

Kdybych to vzal od začátku, začalo to loňské léto. Pracuje tu moje máma, která zná všechny (usmíval se) a právě za ní přišel Honza Littner, trenér osmičky, gólmanů a malochů s tím, že je málo trenérů a jestli bych si nechtěl udělat třeba céčko. Měl jsem možnost získat licenci přes něj a přes klub, čehož jsem využil. Původně jsem ale ještě měl hrát, což se nakonec nestalo.

Měl jste sám ambice věnovat se do budoucna trenérské práci?

Určitě. Dřív jsem si říkal, že budu slavný hráč NHL, ale nakonec jsem zůstal nohama na zemi. (smál se) Chtěl jsem si pak zahrát alespoň v Česku, na chvilku, po zranění, kdy jsem tu moc nehrál, mě napadlo i zahraničí. Pak už jsem ale přemýšlel, co do budoucna, protože pokud nejste Jágr, ve čtyřiceti skončíte a na zbytek života si hokejem nevyděláte. Říkal jsem si, že bych se chtěl stát trenérem nebo zůstat u hokeje, protože co si budeme nalhávat, vždycky pro mě byl přednější hokej a nic jiného moc neumím. (smál se) Mrzí mě, že už nemůžu hrát, ale můžu u hokeje zůstat a za to jsem moc rád.

Vnímáte trénování jako určité poslání?

Jsem rád, že můžu některým klukům pomoct a zkusit jim poradit. Ne do dospělého hokeje, ale právě v tom mládežnickém, třeba našim šesťákům, sedmákům, kde si pamatuju, co a jak bylo. I když doba se mění a jsou teď vychytávky, které jsme neznali, takže i já se učím od nich. Snažím se ale klukům předat svoje zkušenosti a to, co naučili bývalí trenéři mě.

Je to pro vás hnacím motorem do dalšího vzdělávání? Motivuje vás to?

Je to zvláštní pocit, když si vzpomenu, jak jsem si říkal, že trenér je většinou starý. Teď si to kluci možná říkají o mně. I když já jsem trošku mladší. (smál se) Popohání mě ale touha vidět hráče třeba za pět, deset let, kdy někteří už třeba budou v áčku, protože vím, že tam máme hodně šikovných kluků. Chtěl bych kluky posunout, abych si jednou třeba mohl říct, že jsem na tom měl zásluhu i já, až je uvidím v nějaké vyšší lize. Jsme ale na začátku, takže je to daleko, ale vidět svoje svěřence, že to dotáhli někam vysoko, je rozhodně motivace.

Jste odchovancem Olomouce, začínal jste v klubu od prvních krůčků a prošel rukama spousty trenérů. Kým se inspirujete?

Mohl bych vyjmenovat asi všechny, protože mi všichni něco dali, ať už do života nebo do hokejového života. Chtěl bych ale vyzdvihnout pány trenéry Konopčíka a Vránu, kteří s námi museli mít spoustu trpělivosti. Cepovali nás, ale byli super. (usmíval se) Nesmím ale zapomenout na pana Kolovratníka, Přecechtěla, pana Brančíka v dorostu nebo pana Fialu.

Někteří vaši spoluhráči ještě nastupují za juniorku, jak vnímali váš přerod z hráče na trenéra?

De facto to začalo už minulý rok, když jsem měl ještě hrát, ale nakonec se tréninky a zápasy kryly, takže jsem se chodil dívat na juniory, tehdy svoje spoluhráče. Dělali si z toho srandu, ale všechno v přátelském duchu. Nikdo mi nevykal. I když teď, když jsem tu prošel, mi pár dorostenců řeklo dobrý den, protože minulý rok byli v devítce. Hned jsem je uklidnil, že mi vykat nemusí, protože ještě nejsem tak starý. (smál se)

Máte tedy tendenci radit i svým bývalým spoluhráčům nebo dorostencům?

To je tak ale vždycky. I když se přijede na střídačku a řekneme si „tady jsi mi to ale mohl nahrát“. Trenérské rady jsem ale nechával spíš na pány trenéry dorostu a juniorky. Soustředil jsem se spíš na ty menší, kde to občas bije do očí. Spíš si zanadávám u televize nebo na hokeji, kde se mnou musela mít přítelkyně velkou trpělivost, protože tam už jsem se na to díval spíš trenérsky. Na začátku ještě emoce hrály docela velkou roli, viděl jsem to spíš z pozice hráče, ale hodně mi s tím pomohl Honza Littner.

Mezi vámi a vašimi nejstaršími svěřenci není tak velký věkový rozdíl, jak se vám s hráči v tomto věku pracuje?

Nedávno jsme se o tom bavili s rodiči a přítelkyní. Mezi mnou a hráči je asi sedmiletý rozdíl a taky jsem se ze začátku bál, že nebudou mít takový respekt, ale musím kluky pochválit, protože přesto, že i hlavní trenér, Dan Stodůlka, je mladý, kluci nás respektovali. Říkal jsem si, že je to pro ně vlastně dobré, protože tím, že jsem donedávna sám hrál, chtěl jsem si asi vynahradit hráčskou kabinu a trávil jsem s nimi hodně času. Byla sranda, ale kluci věděli, že když to přeženou, možná přijde i nějaký trest.

Chcete jít tedy spíš modernější, přátelštější formou trénování?

Určitě nechci být přísný trenér a držím si spíš kamarádský přístup. Vím, že na přísné trenéry se nevzpomíná moc rádo, i když vám mohli dát hodně. S trenérem ale musí být vždycky nějaká sranda, aby to trochu odlehčil, zvlášť u těch mladších, kteří jsou třeba v pubertě. Je třeba nadhled. Přísnost a pravidla jsou potřeba, což my jsme si nastavili a kluci moc dobře věděli, kde jsou hranice. Nemám problém s tím, když se dělá sranda. Když mi někdo řekne „pane trenére, vy jste to dneska vystřelil Pánubohu do oken“, to mi vůbec nevadí. (smál se) Trenér musí být i lidský.