Tisíc zápasů na dosah! Člověk si to uvědomí, až s hokejem skončí, tuší Jiří Ondrušek. S postupem do extraligy nepočítal

FOTO: Barbora Balvanová (úvodní), Michal Struž (pod rozhovorem)

Blíží se váš tisící zápas. Věděl jste vůbec o tom, že atakujete takový milník?

Spousta lidí se mě na to ptala. Kdyby si nikdo nevzpomněl, tak bych o tom nevěděl, protože tato čísla moc nesleduji. Ale už se tady o tom mluví celkem dlouho, takže se to ke mně doneslo.

Jde si vůbec tolik soutěžních startů v jednom klubu představit?

Jsme v jednom kole. Při tom stereotypu mi to ani tak nepřijde. Tuto metu si člověk uvědomí nejspíš až skončí s hokejem a odejde z toho prostředí. Potom mi nejspíš dojde, kolik jsem tady strávil času. Je to hezké číslo, ale teď se soustředím na závěr ligy.

Hra se výrazně zrychluje, nároky na hokejisty se neustále zvyšují. Je teď potřeba, ve vašich 37 letech, tomu dávat více?

Hokej se za těch dvacet let změnil. A taky se změnily tréninky. Když jsem začínal, byla to taková ta stará škola – čím víc, tím líp. Vypadaly spíše jako vojna a to tělo se tím ničilo. I proto dnes chlapi hrají déle. Mám už dost pokročilý věk a přesto nejsem nestarší, za to jsem rád. (směje se) Myslím, že je to právě o tom jiném přístupu. Teď se to řeší spíše individuálně a zaměřujeme se přímo na to, co k hokeji potřebujeme. Ne běhat nějaké maratony na poli.

V Olomouci jste se narodil, prošel jste si zdejší mládeží a kromě výpomoci ve Šternberku a Vítkovicích jste za jiný klub nehrál. Bylo vůbec někdy na stole, že byste to prostředí změnil?

Samozřejmě, člověk to v hlavě má, nějaké varianty tam byly. Když jsem byl mladý a bezdětný a mohlo mi to být jedno, jestli změním místo, tak se tady hrála první liga. Nedávalo moc smysl, abych odcházel, protože Mora patřila k těm nejlepším týmům v soutěži a do extraligy nebylo tak jednoduché se dostat. A jakmile mi přišly nabídky i z české nejvyšší soutěže, tak jsme do ní postoupili a já zůstal hrát tady. Teď, když mám dva kluky, jsou mé priority někde jinde. Potřebuji rodinné zázemí a pohodu, ne se někde honit za penězi.

Je právě postup mezi českou elitu vaším největším hokejovým zážitkem?

Nejspíš jo. S tím postupem nikdo nepočítal, vůbec se tady nemluvilo o tom, že bychom měli nějaké ambice na postup. To hlásila spíš Boleslav, která nakonec postupovala s námi. S Olomoucí se vůbec nepočítalo. Říkali jsme si, že nejspíš skončíme v nejlepší čtyřce. I kdybychom se dostali se štěstím do baráže, vůbec bychom nemysleli na postup. Nakonec to byla super sezóna, díky které se tady extraliga hraje.

Jiří Ondrušek po vítězství v baráži o záchranu extraligy - 19. 4. 2015

Od návratu mezi hokejovou smetánku uběhlo už deset let a problém se záchranou jste měli pouze v té první sezóně, ale jinak se hraje v klidném středu tabulky. Co říkáte na to, že i se skromnými podmínkami se dělají takové výsledky?

Jsme za to samozřejmě rádi. Ten první ročník byl pro mě velmi náročný, na druhou stranu z těch zkušeností těžím ještě dnes. V první sezóně jsme atakovali elitní čtyřku a nakonec jsme stejně skončili v baráži. Kdybych to nezažil, ani bych nevěřil, že to jde. Když přijde nějaké lepší období, v němž se nám začne dařit, tak se mi vždycky ta sezóna vrátí do hlavy. Musím trochu krotit emoce, protože vím, jak málo stačí k tomu, aby se to sesypalo.

Poslední dvě sezóny byly vaše bodově nejvydařenější. Čím to, že kariérní maximum přišlo až v pokročilejším hokejovém věku?

Každý to má jinak. Já jsem dozrával trochu později. Navíc dřív jsem tolik nehrával přesilovky, tam se ty body dělají snáz. Taky jsem býval spíše defenzivnější obránce, do útoku jsem se úplně nehrnul. Olomouc dlouhodobě patřila k týmům, které nedávaly moc gólů. Byly zápasy, které jsme o gól prohrávali, takže jsme za každou vstřelenou branku byli rádi. Když jsme museli začít podporovat útok i my obránci, abychom vůbec nějaké body získali, tak mě to donutilo přeorientovat se do útočné fáze. Kdybych hrál v jiném klubu, který dává více gólů, tak bych celý život byl defenzivní obránce a nikdy bych zlomovou sezónu, co se týče bodů, nezažil.

Když se přesuneme zpátky do současnosti – máte nějakých osm kol před koncem základní části de facto jisté předkolo. Do posledních zápasů se tak půjde asi velmi dobře, když víte, že už hrajete o tu elitní osmičku zajišťující domácí prostředí.

Přesně tak. Jsme rádi, že jsme se tam nějak dostali, protože první polovina letošního ročníku nebyla dobrá. Neměli jsme žádnou šňůru alespoň tří zápasů, které by se nám povedly nejen bodově, ale i herně. Někdy se stane, že člověk moc body nesbírá, ale herně to není špatné, ovšem my jsme odehráli jeden dva slušné zápasy a pak se to celé sesypalo a zase jsme se hledali. Jsme rádi, že v té druhé půlce sezóny jsme to trochu zachránili a nějakou šňůru jsme udělali. Teď můžeme trochu snáz dýchat a starat se o to, abychom začínali doma.

Opět vás postihla rozsáhlá marodka, přesto se to na výsledcích neprojevuje...

Nemyslím si, že to bylo až tak znát. Asi máme o pár kluků širší kádr, protože se nám nestalo, že bychom jeli někam jenom se třemi pětkami, jako to bývalo v jiných sezónách. Když jsme jeli tři čtyři zápasy na tři pětky, prostě to nešlo, ty síly došly. Letos se nám to naštěstí nestalo, ve dvou zápasech nám akorát pomohli kluci z Přerova.

Služeb olomouckého patriota si fanoušci velmi váží

V prosinci Sparta venku, nyní doma Pardubice. Pomůže psychicky směrem do play-off i to, že jste top mančafty už porazili? Tohle každý tým extraligy rozhodně říct nemůže.

Jsme za to rádi, protože to jsou týmy na jiné úrovni. Člověk je rád nejen za body, ale i za ten předvedený výkon. Navíc to na Spartě bylo podpořené výbornou kulisou, přijelo spoustu fanoušků z Olomouce. Trochu jsme měli strach, když se kvůli nám tolik lidí vydalo vlakem na výlet, aby z toho nebyla nějaká blamáž, kterých jsme v sezóně už pár měli. Možná i tím, že nám trochu cvakal zadek, to v Praze dopadlo skvěle. Všichni jsme si to užili.

Aktuálně se mezi nejproduktivnějšími beky Mory nachází kromě vás také Dalibor Řezníček a Jakub Sirota. Druhý zmiňovaný do týmu zapadl perfektně, co říkáte na jeho výkony?

Přišel vlastně úplně neznámý člověk. Nikdy jsme proti němu nehráli, vlastně jsme pořádně nevěděli, kdo to je. Ale už od prvního tréninku bylo vidět, že je to šikovný hráč, silný na puku. Takže se dalo očekávat, že ty body bude sbírat. Řízek (Dalibor Řezníček, pozn. red.) je poctivý a pracovitý kluk, takže jsem rád, že se mu daří. Maká každou sezónu, ale až letos mu to tam začalo padat.

Možná trochu připomíná i vás, protože po třicítce se z toho ryze defenzivního stává ofenzivní bek.

Je to možné, ta hlava dělá strašně moc. Můžete trénovat sebelíp, ale když ztratíte sebevědomí, tak to nepadá ani z těch vyložených šancí. Hlava jde dolů, najednou se nic nedaří. Jsem rád, že se mu to povedlo, a že na sobě maká dál.

Už jste zmínil, že máte dva syny. Ten starší také hraje hokej. Jaké to je z pozice rodiče být u prvních sportovních krůčků syna?