Luďku, co vás vedlo k tomu, stát se trenérem?
Začal jsem trénovat dospělé a až posléze jsem se dostal k mládeži. Jako hráč člověk o trénování moc neuvažuje a stará se sám o sebe, jako trenér se pak stará o celé mužstvo. Není to jen o tréninku, ale i o tom, jak se k sobě hráči chovají v kolektivu, o psychologii a pedagogice a podobně. Přejít z hráče do role trenéra je hrozně těžké.

Co vás po ukončení hráčské kariéry přesvědčilo o tom, že zvládnete roli trenéra?
To nevíte nikdy. Já jsem o tom nikdy nepřemýšlel, prostě jsem začal trénovat. Najednou jsem do toho spadl. Začal jsem trénovat dospělý, pak jsem přešel k dětem a v podstatě jsem vůbec nevěděl, co se děje, protože dospělí a čtvrtá třída je velký rozdíl v trénování. Takhle jsem prošel všechny kategorie od čtvrté třídy až po seniory. V každé třídě je potřeba se přizpůsobit.

Měl jste nějaký svůj trenérský vzor?
Prostě jsem do toho spadl, protože jsem se vrátil z Německa, kde jsem neprodloužil smlouvu, a potom se naskytla nabídka trénovat v Prostějově. Tak jsem do toho skočil rovnýma nohama.

Ke kterému trenérovi jste vzhlížel, co by hráč?
Pan trenér byl určitě Standa Neveselý, který mě trénoval v Jihlavě. To byla persona, protože vedl i nároďák s panem Bukačem. Když jsem pak začal trénovat, v Prostějově jsem se učil od pana Stránského, který hrál za Vítkovice a pak tam i trénoval. Potom šel do Prostějova.

Pomohlo vám v práci trenéra to, že jste byl sám rodičem?
Nevím, jestli je to výhoda. Trénoval jsem i své vlastní děti, a to moc dobré není, protože jim člověk nakládá víc než ostatním a má k nim kritičtější oko. Mít v kolektivu syna, není úplně dobré. Kluci si nestěžovali, ale myslím, že jsem na ně byl přísnější než na ostatní. Nikdo nemohl mít pocit, že bych jim nadržoval, spíš naopak.

Jak velký rozdíl je vést dospělé hokejisty a pak přejít k mladým hráčům?
Obrovský, protože hokejisté, kteří už hrají seniorské soutěže, ví něco o trénování a chtějí se zlepšovat. Samozřejmě se s nimi ale také musí pracovat. Je to trochu jiné než u mládeže, kde se hokej a různé dovednosti teprve učí. V seniorech se už jen zlepšují, ale mají v sobě něco, co mladí ještě ne. Ti se učí bruslit, pracovat s hokejkou a podobně. V seniorech je to o nějaké taktice a systému. Taktika se u dětí učí asi od osmé třídy, ale v páté, šesté a sedmé třídě si de facto ještě hrají, opravdu se ji učí až v deváté třídě nebo dorostu. Ve třídách to ještě není tak svázané, v dorostu už ale ano, hraje se o body a každý bod je důležitý, protože se sestupuje. Pro kluky je to náročnější i na psychiku a musí se s tím porvat. Pro děti do sedmičky nebo osmičky je to pořád svým způsobem hra a měla by to pro ně být hlavně zábava.

Když srovnáte přístup hráčů k hokeji například před dvaceti lety a teď, jak moc se změnil?
Hodně. Připadá mi, že, i když to špatně vyzní, dřív děti neměly tak vysoké ambice a víc pracovaly. Teď mají velké ambice a některým se nechce pracovat.

Co je tedy důležité pro to, aby hokej děti bavil?
Především to musí mít rádi, to je hlavní předpoklad. Aby to bavilo děti a ne jen rodiče. Děti je potřeba nějak usměrnit, ale musí chtít hlavně ony. Musí se hýbat a chtít něco dokázat. Mně ale přijde, že někteří by chtěli hrát, ideálně NHL nebo KHL, ale moc pro to nechtějí dělat.

Je nějaké pravidlo, které by měli rodiče takhle malých dětí dodržovat?
Pravidlo? Hlavně by do toho neměli mluvit. Rodič by měl dítě podporovat v jakémkoliv sportu, ne jen v hokeji, ale sportovní část výchovy hráčů by měli nechat na trenérech.

Jaký je váš největší trenérský úspěch?
S devítkou jsme vyhráli silně obsazený turnaj v Kanadě. Byl jsem na mistrovství světa, sice skupiny C, když jsem trénoval v Chorvatsku, ale skončili jsme třetí. Zdá se, že je to málo, ale ono není jednoduché odehrát během sedmi dnů pět zápasů. Tam je to teprve obrovský tlak.

Od letošního roku spolupracujete s mladým trenérem Lukášem Kočiříkem, jak vnímáte to, že můžete své zkušenosti předat někomu dalšímu?
Samozřejmě se ten mladý prouteček musí ohýbat od začátku (smál se). Snažím se mu pomoct a musím si vždycky vzpomenout na to, jak trenéři, třeba konkrétně pan Stránský, pomáhali mně, když jsem začínal. Mladí trenéři jsou progresivnější, mají spoustu nápadů, je ale důležité se vždycky s tím, s kým trénujete, domluvit. Jak po trenérské, tak po lidské stránce.