Chytil jsem hokejku do ruky a už jsem ji nepustil, usmíval se Pavel Selingr
Pavle, váš děda i otec hráli hokej, bylo tedy jasné, že i vaše cesta bude stejná nebo jste si musel vybírat, co z vás bude?
Dá se to tak říct. Nějak to přišlo samo. Já si vybírat nemusel, šel jsem rovnou k hokeji. Chytil jsem hokejku do ruky a už jsem ji nepustil. V šesti letech jsem nastoupil do přípravky a začal hrát. Možná jsem byl ještě dřív někde „ťapat“, ale to si nepamatuju (usmíval se). Pak jsem šel na hokejovou školu Komenského v Opavě a už se to vezlo. Ta už ale neexistuje.
Váš otec hrál hokej v první lize, pamatujete si něco z té doby?
Kdysi hrával, ale pak se na to vykašlal a šel na medicínu, což udělal velmi dobře. První ligu hrál asi do osmnácti nebo dvaceti let. Pak hrával ještě nějaký krajský přebor nejspíš. To si pamatuju, ale spíš jen mlhavě. To už měl ale přes třicet a hrával za Kravaře nebo něco takového. Byl útočník, jen přesně nevím, jestli hrál pravé nebo levé křídlo. Nejsem si jistý…to je ostuda (smál se). Tehdy se to tak moc neřešilo, protože hráli všechno nebo měli umět hrát všechno.
Jednou jste se během rozhovoru zmínil, že všichni ve vaší rodině mají vystudovanou vysokou školu. Chtěl jste i vy zkusit vysokoškolské studium?
Chtěl, ale nevěděl jsem, co. Tak jsem zkusil hrát hokej a pak už jsem na vysokou školu nějak zanevřel a hrál jsem jen hokej. Rodiče asi byli rádi, že něco dělám, tak mě v tom podporovali. A ta škola… hrál jsem extraligu, tak se to asi ani nedalo nějak skloubit. Nebo asi by to šlo, ale já to nezkoušel. Všechno úsilí jsem dal do hokejové kariéry. Možná na mě rodiče mohli být tvrdší, mohl jsem vrtat zuby (smál se).
Takže jste následoval otce do útoku. Do obrany nebo dokonce do brány vás to nikdy netáhlo?
Trenéři mě dali automaticky do útoku, že bychom si mohli nějak vybírat, to ne.
Mě dali doprava. Od šesté do osmé třídy jsem hrál pravé křídlo a potom mě v dorostu dal trenér Piskoř doleva a od té doby hraju dvacet let levé křídlo.
Když hrál děda, nebyla ještě taková základna hráčů, bylo jich osm nebo deset v mančaftu
Vraťme se ještě o generaci zpět. I váš děda se věnoval hokeji…
Děda hrával v Pardubicích, když tam byl na škole a za Opavu v šedesátých letech, asi 1968 nebo 1969. Možná i v Praze (přemýšlel). Mám mezery…někde to mám napsané, ale už si to nepamatuju (smál se). Děda měl hokej jako koníček. Vystudoval architekturu a jako architekt taky pracoval. V té době nebyla taková základna hráčů a bylo jich osm nebo deset v mančaftu. Měli čtyři obránce, kteří hráli pořád dokola. Děda hrál v době, kdy byly takové nízké mantinely (ukazuje asi deset centimetrů) a obránci stáli na modré.
Určitě doma mezi třemi generacemi hokejistů probíhalo srovnávání výstroje a podmínek…
To rozhodně. Měl jsem jednou v ruce dědovu „viťazku“ a s tou se nedalo vůbec nic dělat. Nebo brusle a tak. Je sranda dívat se na to, s čím tehdy hráli.
Během své kariéry jste si vyzkoušel angažmá i ve dvou extraligových klubech, které jste neměl daleko od domova, a to Třinec a Vítkovice. Třinec je známý svým ofenzivním stylem, jak to bylo tehdy?
I tehdy byl Třinec dost ofenzivně založený. Byl tam Král, Ujčík, Jánoš, Kaděra, Havlát, Pletka, Honza Marek, to byl hodně dobrý mančaft. Odehráli jsme čtvrtfinále a pak jsem šel do Vítkovic, které předtím hrály baráž, takže ty hrály dost defenzivně. Já přišel po baráži, pak jsme hráli o medaile a skončili jsme třetí, rok na to jsme hráli finále.
Po odchodu z Chomutova jsem zavolal Dopimu, jestli můžu přijet a on řekl, že ano
Třincem a Vítkovicemi to ale neskončilo, k dalším štacím patřil mimo Olomouc i Vsetín, Znojmo, Opava, Kometa, Karlovy Vary a Chomutov. Který z těchto týmů vám, kromě Olomouce, dal nejvíc?
Který mi toho nejvíc dal? Určitě Vsetín a Znojmo, kde jsem byl čtyři roky. Tam se mi docela dařilo, i s naším trenérem (smál se). Pak po odchodu z Chomutova už jsem chtěl být doma, rodina se nechtěla stěhovat a malého jsme chtěli dát do školky v Opavě, tak jsem si řekl, že jediné východisko může být Olomouc. Zavolal jsem Dopimu (Jiřímu Dopitovi), jestli můžu přijet, on řekl, že můžu a už jsem tady čtvrtou sezónu. To, že se známe s Dopim asi také hrálo roli.
⇒ Pavel Selingr ještě trénovat nemohl, tak pomáhal kustodovi Petru Přecechtělovi
Rok po tom, co jste přišel do Olomouce, vám byla svěřena funkce asistenta kapitána. Hrálo nějakou roli i to, že jste se už z předchozích let znal s Jiřím Dopitou a on tak věděl, co od vás čekat?
To ne, to bylo jen věkem. Mini (Milan Ministr) a Saša (Lhotský) s Honzou Mikelem skončili a já jsem bylo loni nejstarší hráč týmu, tak mi to dali ze solidarity. Kapitán je jasný, tak si řekli „už je starý, už by to áčko mít mohl“, a tak mi ho dali. Dostal jsem ho vlastně za Miniho, který nemohl hrát, a už mi zůstalo. Ale co je k tomu vedlo, to ví jen trenéři. Jednou jsem přišel na zápas, visel tam papír, kde to bylo napsané a nikdo se mě na nic neptal (usmíval se).
Už jsme se bavili o tom, který z týmů vám dal nejvíc, ale jak to bylo s trenéry?
Tak těch bylo hodně, Neliba, Hořava, Rulík, Stavjaňa, Fiala,… Každý trenér měl něco. Nemůžu říct konkrétně jen jednoho. Ve Vsetíně mi hodně pomohl Neliba, který mě někam nasměroval. Člověk musí pořádně hrát, pak má klid od trenérů, když nehraje, má problémy (smál se).
Syna zajímá spíš to, jak funguje rolba než led
Máte malého syna, bude z něj další hokejista?
Ne, už ne. My už jsme ukončili kariéru, v pěti letech (smál se). Malý na to není, baví ho spíš technické věci. Třeba z něj bude další architekt. Teď hraje na počítači Minecraft, staví tam domy a já nestačím zírat. Takže ho budu směřovat jiným směrem. Zatím nevypadá, že by ho nějak bavil sport. Chodili jsme bruslit, ale nějak ho to nechytlo. Jeho zajímá spíš to, jak funguje rolba než led.
Během kariéry jste se průběžně potkával s Jiřím Trvajem. Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděl, že bude nově vaším spoluhráčem i v Olomouci?
To mě mile překvapilo. Myslel jsem, že už skončí, protože tím vyhrožuje už deset let. Tak mám zase parťáka na dojíždění. Trvka (Jiří Trvaj) bydlí v Ostravě, takže můžeme jezdit spolu. Dobře se známe, takže spojíme příjemné s užitečným. To byl gólman pro mě. Abych nemusel dojíždět sám, tak mi dali Trvku (smál se).
